Je to v pořádku? Neřekl bych. Prezidentská milost je nesporně nástroj zděděný z časů absolutních monarchů. Nepředcházejí jí složité soudní pře, klání advokátů a žalobců, kilometry spisů a hodiny výslechů svědků. Prezidentovi dává ústava právo poslechnout hlasu svého srdce, nikoliv rozumu, a amnestovat člověka, podle platného práva odsouzeného.

Vždycky jsem měl problémy s abolicí, tedy zastavením trestního stíhání Marty Chadimové, milostí, kterou jí udělil Václav Havel. Nejnovější zjištění ovšem ukazují, že v procesu s ní se dělo mnoho podivného a její negativní obraz, vytvářený hlavně medii, byl dost nepravdivý. Ale nechme minulost minulostí.

Václav Klaus přišel s příslibem nového, řekl bych civilního přístupu k amnestiím. Vypadalo to, že je chce zcivilnit, omezit a snad i občas občanům zdůvodnit. Zdá se ovšem, že v praxi se děje skoro opak. Není tajemstvím, že jednu Klausovu milost prověřuje protikorupční policie pro možnost, že byla uplacena, také není tajemstvím, že amnestováni byli už čtyři blízcí spolupracovníci zavražděného krále českého podsvětí. No a pomyslným zlatým hřebem je naprosto nesmyslná a skoro svévolná amnestie kamarádce první dámy.

Nalijme si čistého vína. Skutečně demokratický prezident by měl s aristokratickým aktem milosti zacházet s pokorou i úctou k občanům země, kterou reprezentuje. Noblesse oblige. Svět obchází šot s krádeží pera, které se změnilo na bagatelní propisku. Tam, kde není vznešenost, ale falešná přetvářka, tam není ani aristokratický motiv. Řekněme si to bez milosti a „na férovku“: v sídle českých králů nesedí aristokrat ducha.

Psáno pro blog idnes.cz.