„Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války," zdůraznil prezident.   

Německo nechce platit za svou hegemonii

Klaus však připouští, že německou reakcí na tento „historický úspěch" je spíše rozčarování a neochota nést náklady, které se od něj všeobecně očekávají. Podle prezidenta to jasně ukazuje řecká dluhová krize a německé postoje k ní.

„Spíše než dalším integračním impulsem by se tak řecká dluhová krize mohla stát spouštěcím mechanismem přehodnocování dosavadních integračních ambicí. Pokud by se to stalo, bylo by to určitě dobře. Jestli se nic nestane, tolik potřebné přehodnocování nastane samo od sebe. Jak ukazuje příklad Řecka, samovolné procesy mohou mít velmi dramatický vývoj," vidí jistou naději Klaus.

Klaus si nebral servítky ani před šesti lety

Václav Klaus již ve své knize Evropa Václava Klause vydané v roce 2004 napsal: „Mně se zdá, že zde narůstá nový pohled na vystupování českého politika v zahraničí, že se bohužel znovu vracíme k neblahým tradicím naší země a že vystupování českého politika v zahraničí chválíme jen tehdy, jedná-li se o servilní přitakávání mocným jak jsme na to byli desetiletí či staletí zvyklí při jednáních tu ve Vídni, tu v Berlíně, tu v Moskvě a teď snad v Bruselu."

„Myslím, že je řada našich politiků, kteří se vždy s určitým mocným zahraničním příznivcem za zády snaží likvidovat politického protivníka denunciacemi z údajně nedostatečné lásky a loajality tu k tisícileté říši, tu k Sovětskému svazu a dnes málem by se chtělo říct k Evropské unii," napsal před šesti lety Klaus, když narážel na nekritické evropanství některých českých politiků.

Socialistická internacionála buduje superstát

Podobný názor na geopolitické ovládnutí Evropy Německem zastává i Klausův vicekancléř Petr Hájek, který je pro Klause mnohdy inspirací. S prezidentem mají názory velmi podobné, Hájek je však formuluje o několik stupňů ostřeji.

„Prohranou válkou neuskutečněný německý projekt, který sice nikdy neodumřel, ale až do počátku devadesátých let jej bipolarita udržovala v rozumných mezích mezistátní spolupráce (EHS), divoce změnil směr a nabral překotnou dynamiku: cílem se stala politická integrace celého kontinentu. Pod vedením socialistické internacionály, propojené s většinou vlád, za zády vlastních občanů začali političtí vůdci rychle vytvářet formální instituce Spojených států evropských," píše ve své knize Smrt ve středu Hájek.

Klausova předchůdkyně Thatcherová měla pravdu

Hájek ve své knize připomíná i Margaret Thatcherovou, ke které se Klaus hrdě hlásí. Podle Hájka bylo Thatcherové jasné, že obnovené ´Velké Německo´ se opět po určité době stane nebezpečím pro Evropu.

„Věděla, že německé kontinentální ambice se primárně neodvíjely od prorockého vytržení Adolfa Hitlera, ale od hlubších a koneckonců srozumitelných velmocenských zájmů, jejichž byl Hitler dobově podmíněným nositelem, který německé ambice nakonec trestuhodně promrhal. Správně předpokládala, že teprve spojení obou ´okupačních zón´ v původní stát se Německo stane skutečným motorem evropské integrace," napsal Hájek.

Čtvrtá říše a domnělé osvobození v roce 1989

„Margaret Thatcherová proto již na začátku devadesátých let označila Evropskou unii, vlečenou do rychlého a hlubokého občanského integračního bezvědomí německým motorem ve francouzské karoserii, politicky nekorektním termínem Čtvrtá říše," připomněl Hájek.

Osvobození z roku 1989 bylo podle Hájka jen domnělé. Podle něj bylo pouhou overturou k opětovnému navrácení „českého prostoru" do německé zájmové sféry. „Operace je v plném proudu a má kódové označení ´evropský integrační projekt´. Bitva je stejně nemilosrdná jako všechny předchozí, probíhá však v kulisách relativního blahobytu, demokracie, ´lidských práv´ a všeobecně sdíleného Dobra, poslední verze socialismu," napsal Hájek na konci své knihy.

Čtěte také:

• Klasický liberalismus se dostal v současnosti do viditelné defenzivy

• Železný: Z EU vystupovat nemusíme. Ona se úspěšně drolí sama

• Jakl: Skřípění zubů z Paříže a Berlína bylo slyšet až do Prahy