O tom, jak film s názvem Šmejdi vznikal, si povídaly ParlamentníListy.cz s režisérkou Silvií Dymákovou. Ta na něm spolupracovala i s psycholožkou Romanou Mazalovou, když spolu jezdily v utajení po předváděcích akcích několik měsíců. I ony zažily výhrůžky, nátlak, ponižování, tedy přesně to, co zažívají při nákupu předraženého nádobí senioři. Celovečerní dokumentární film Šmejdi jde právě dnes, tedy ve čtvrtek, do českých kin. Ta ho budou divákům od 65 let promítat zdarma, dosud ho měli možnost diváci vidět v předpremiérách a na festivalu Jeden svět. Všude vyvolal značný zájem. 

Natočit film s tím, že bylo nutné vše v anonymitě také osobně na vlastní kůži prožívat, asi nebylo lehké a mohlo s sebou přinášet i nějaké pocity vyhoření. Bojovala jste s tím někdy?

I když jsem ze začátku jezdila jen jako pozorovatel a viděla ta zvěrstva, prožívala jsem skoro pokaždé uvnitř sebe vnitřní boj. Jsem přece jen člověk se sociálním cítěním. A musím přiznat, že i když jsem tam už byla mnohokrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. To bylo, když jsem byla s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu tam najednou na stůl předhodil obálku, kterou senior odmítl se slovy: "Ale já nic nechci". A rozjelo se kolo jeho dehonestace, která je ze strany těch předváděčů typická. "Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, tak půjdete domů pěšky." Senior Jaroušek se rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. A prodejce byl spokojený, že to zabralo. Dědečka si vzal ještě na chodbu a já i odtamtud slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu. Měla jsme strach, že ho začne nutit do podpisu nějaké šílené věci a tak jsem tam vletěla a říkám: "Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky."

Neměla jste strach i o sebe? Že vám v maximální míře zbývající čas řádně „osladí“?

Několikrát jsem skutečně zažila nepříjemné pocity, z mnoha situací, které se třeba ani nedaly očekávat, nicméně tento byl asi nejvíc silný, to nyní s odstupem času přiznávám. Prodejce mi tehdy odvětil: "V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není." A pak přešel do oslovení „vole“. "Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole." Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout a vytáhl si i mě na chodbu. Přesně ví, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoliv... A přesně to udělali. Vyslechla jsme si například, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. "Co si, vole, holčičko, vole, o sobě myslíš? Jseš nějaká hvězda nebo co jsi sem přijela předvádět?" Takhle do mě šil pět, deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc. Snažila jsem se tedy zůstat mírná, argumentovat, ale nechtěla jsem prozradit, že jsem dokumentaristka. V tu chvíli jsem ztratila jakoukoli rozlišovací schopnost. Soustředila jsem se jen na jeho žílu na čele a čekala, kdy mi dá pěstí. Tohle bylo čisté zastrašování a já bych si do té doby neuměla představit, co to udělá s lidskou psychikou. Mimo jiné mě pak ze sálu vyhodil. Vrátil mi jízdné a já šla pěšky do vedlejšího města a čekala, až pro mě přijedou kamarádi. Z tohohle zážitku jsem měla noční můry a ačkoliv se považuju za silného člověka, tohle mě opravdu dostalo. Byla ale i řada dalších momentů, které jsem zmiňovala i v našem minulém povídání.

Ano, to jste popsala to, že někteří senioři bývají „zaháčkovaní“ předváděcí firmou, aby produkty vychvalovali. Také to, jak senioři uměli být nepříjemní směrem k inspektorům ČOI. Stěžují si někdy oficiálně na jednání prodejců ti nakonec jejich metodami postižení senioři?

Stěžují, ale nikdy ne veřejně. Na záchodě, před domem nebo v autobuse je každý kritický. Do veřejné konfrontace se ale nepustí. Funguje to vždy stejně: Senior vznese námitku, v tu chvíli z něj prodejce před ostatními udělá hlupáka. Oblíbená je fráze: "Prosím vás, vy plácáte blbosti, nemáte tady někdo pásku přes hubu?" Tohle udělá exemplárně na jednom člověku a všichni ostatní už mlčí. Ti lidé tam jezdí 20 let a jsou schopní se tomu zpětně smát. Zřejmě ale mají vysoce vyvinoutou schopnost selekce, zapomenou na špatné informace a navíc vinu často hledají v sobě, nenapadne je, že by prodejci mohli být špatní. Prodejce má sako, buduje si hierarchii ve skupině, působí jako pán. Na důchodce působí a věří mu. Všichni jsme se totiž odmalička učili uznávat autority. Prodejci se také často odvolávají na různé osobnosti a celebrity a důchodce si v tu chvíli řekne, že je oproti nim úplná nula.