Politickou nabídku ji učinilo hnutí Změna pro Liberecký kraj, které se utvořilo kolem bývalého libereckého primátora Jana Korytáře. Počítají s ní na kandidátku do podzimních krajských voleb. Dokonce na čtvrté místo. Konkrétně je v kontaktu s další sportovkyní, bývalou juniorskou mistryní světa v běhu na lyžích Zuzanou Kocumovou, nyní libereckou zastupitelkou a dvojkou krajské kandidátky Změny.

„Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale váhám,“ konstatuje Nedvědická. „Je to tady v Liberci hodně složité. Stojí spoustu energie prosadit správnou věc,“ domnívá se.

„Politika je o kompromisech. A ty já neumím. Navíc nejsem schopná dělat věci na půl plynu. Obávám se, že by mě politika zcela pohltila,“ objasnila Nedvědická, proč nabídku kandidovat do krajských voleb silně zvažuje. V krajském zastupitelstvu ovšem už usedla, těsně po revoluci. Ale ne v kraji Libereckém, ale v sousedním Ústeckém. „Byla jsem tam za Stranu zelených, od roku 1990 do 1994. Bylo to v období porevolučního nadšení, udělalo se spousta věcí bezplatně a bez politikaření. Jsem ráda, že jsem to zažila,“ říká.

Další autentické příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE

Setkala se i s korupčními nabídkami

Blanka Nedvědická pracovala i jako ředitelka Jizerské obecně prospěšné společnosti, která se stará o tratě Jizerské magistrály. Tu využívají tisíce rekreačních lyžařů na krásných běžkařských tratích v Jizerských horách. S politiky si zažila své. „Někteří přišli s nabídkou, že mi seženou peníze pro Jizerskou o.p.s., ale chtějí z nich dvacet procent. Což jsem samozřejmě tvrdě odmítala, nechci s tím mít nic společného,“ zdůrazňuje.

Odvoz sněhu z chráněné oblasti

Ostrý střet s realitou zažila právě jako ředitelka Jizerské o.p.s. v roce 2008. Bylo rok do mistrovství světa v lyžování, a Liberec pořádal důležitý Světový pohár, jakousi generálku na šampionát. Jenže nebyl sníh. A tak organizátoři prostě vyslali náklaďáky do Jizerek a sebrali sníh odsud. „Na připravených tratích Jizerské magistrály odebrali na některých místech sníh až na asfalt,“ komentovala tehdy Nedvědická. Byla naštvaná hlavně kvůli soukromým sponzorům, kteří Jizerské o.p.s. dávají dvě třetiny peněz. I proto z místa ředitelky odešla.

Bude pomáhat tibetských uprchlíkům

Politice se však odvážná žena nevyhne, ať už se rozhodne jakkoliv. Od prosince chce učit anglicky tibetské uprchlíky v Dharamsale, indickém exilovém sídle dalajlamy. Do tohoto místa na indickém území neustále utíkají přes hory lidé z Tibetu okupovaného Čínou. „Pokud mě přece jen přemluví, abych kandidovala do krajských voleb, dostanu se tam později. Ale určitě jim chci pomoci,“ sděluje. V Dharamsale se už byla podívat a je dobře informovaná o místní situaci. „Útlak Tibeťanů ze strany Číny stále trvá, je tam perzekuce, političtí vězni,“ informuje o současné situaci.

Vrátila se z Himálaje, hned odjíždí jako průvodkyně do USA

Odchytit Blanku Nedvědickou není lehké. V červnu se vrátila z indického Ladaku, kde v severní části indického Himálaje ve vesnici Kargyak učila ve výšce 4200 metrů nad mořem místní děti angličtinu. Půl roku působila na takzvané Sluneční škole, kterou nechala vybudovat česká neziskovka Surya a už pět let ji provozuje. Stejně jako následné působení v Dharamsale se jedná o dobročinnou nevýdělečnou činnost. A proto se Nedvědická v Česku zdrží jen pár dní a odjíždí si vydělávat. Živí se jako průvodkyně. V červenci provede turisty po národních parcích USA. „První okruh začíná v San Diegu a končí v Los Angeles, je tam například národní park Yosemite. Další okruh je na Aljašce. Vozím turisty patnáctimístným mikrobusem,“ upřesňuje.

Drsný zážitek z hor

V letech 1983 až 1988 byla Blanka Nedvědická v československé horolezecké reprezentaci. V roce 1985 například s jako první ženské družstvo zdolaly s polskými kolegyněni prvovýstup severní stěnou Huascaránu. „Chodily jsme přes lavinové pole, které zasypalo naše horolezce v Huascaránu v roce 1970,“ upozorňuje. Nejvýše byla ve výšce 7 495 metrů, na Pamíru na vrcholu se zajimavým názvem – Pik Komunismu. S horolezeckou kariérou se na dlouhý čas rozžehnala při tragické výpravě na Annapurnu v roce 1988. „V prvním táboře nás se spolulezcem Leopoldem Sulovským zasypala lavina. Dostávali jsme se z ní pět hodin,“ vysvětlila.

Ještě horší chvíle je však čekaly. „Jirka Pelikán tvořil druhé družstvo s Nežerkou a Martišem. Ve výpravě působil jako doktor, na vrchol jít vůbec neměl. Na rozdíl od nás všech ostatních proto nebyl aklimatizovaný, my jsme předtím byli v sedmitisícovkách na Ťan Šanu. Jirka ale byl velice ctižádostivý, a tak se přidal ke klukům zdolávajícím vrchol. Ve výšce 7900 zjistil, že na vršek nemá a zůstal v expedičním táboře. Čekal na kolegy. Jako doktor ale vyhodnotil, že tam nemůže zůstat. Při výškové chorobě můžete zemřít během několika hodin. Rozhodl se jít dolů a zřejmě se s ním utrhla nějaká sněhová deska,“ popisuje. S kolegou Sulovským postavili tábor ve výšce 7 400 metrů.  „Scházeli jsme pro potraviny do dalšího tábora a našli jsme jeho tělo, či spíše jen jeho části, půl kilometru padal ledem. Identifikovali jsme ho jen podle věcí,“ otřásla se při vzpomínce Nedvědická. Dvacet let si kvůli tomu dala od vysokohorských výprav pauzu. V roce 2006 vylezla na Aljašce na nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley. Zde zažila minus 45 stupňů.

Život jako námět na román

V devadesátých letech se Nedvědická zúčastňovala dálkových běhů, často se umisťovala v první desítce. Pětkrát běžela i slavný Vasův běh, nejlépe skončila čtrnáctá, což je nejlepší umístění české závodnice. Kromě průvodcování si vydělává i jako projektová manažerka. Podílela se i na prodloužení unikátní sítě cyklistických lesních stezek Singltrek pod Smrkem ležících na české a polské straně Jizerských hor. Její život by vydal na román. Zatím úspěšně odolává nabídkám pisálků, kteří o ní chtějí napsat knihu.
 

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.