Podle některých výkladů tzv. mayského kalendáře se tato událost měla uskutečnit 21. 12. 2012, což je úhledně vyhlížející datum, kdy v nějakých 12 hodin a skoro dvanáct minut nastal zimní slunovrat. Planety naší sluneční soustavy, říkali někteří odborníci (a jim zase jiní oponovali), se v tu chvíli měly seřadit do linie s osou galaxie a – hm, a – no, nic viditelného se nestalo.   

Na druhou stranu vnitropolitické události České republiky tou dobou zrovna kulminovaly odvoláním „osmidenní“ ministryně obrany Karolíny Peake a chvíli to vypadalo, že staří Mayové nepředpověděli konec všehomíra, leč jen české vlády. Ale ani to se nestalo, vláda drží. Nicméně jistý konec světa, toho našeho hezkého, úhledného, českého vesmíru, přece jenom – přinejmenším pro podstatnou část veřejnosti – nastal. A to už v říjnu, kdy do vysoké politiky, do té „krajské“ poprvé od listopadu 1989 oficiálně a s poměrně velkým třeskem vstoupili komunisté, konkrétně představitelé Komunistické strany Čech a Moravy.  

Demontáž českého světa probíhala ovšem celý rok, ony pro někoho devastující výsledky krajských voleb, v nichž většina voličů nevolila, a ti, co volili, dali v mnoha krajích své hlasy komunistům, byly jen vyústěním kolabující demokratické politiky v podání současné české vlády. 

Leden  

A nyní trochu podrobněji. V novoročním projevu na začátku roku prezident Václav Klaus upozornil na špatnou atmosféru v zemi a varoval před nerealistickými očekáváními v ekonomice. Zároveň ale občany povzbudil tím, že ČR je v základních ohledech stabilní a je na tom lépe než některé jiné evropské země.   

Prezident Klaus měl pravdu v tom, že společenská atmosféra v zemi není nijak zvlášť výborná, ovšem mnoho komentářů k jeho novoročnímu vystoupení zároveň upozornilo na skutečnost, že na tzv. „blbé náladě“ se svým nezapomenutelným a hlavně neoddiskutovatelným způsobem podepsala právě současná hlava státu.   

Prakticky od zahájení revolučních dějů v listopadu roku 1989 byl Václav Klaus v centru dění a moci. Řada jeho politických a ekonomických rozhodnutí podstatným způsobem ovlivnila v uplynulých dvou desetiletích vývoj společnosti. Upozorňovat na špatnou atmosféru, pod jejíž vznik se podle mnohých podepsal, může být znakem buď jakési majestátní slepoty, nebo také politického i občanského cynismu.   

Stoupenci prezidenta Klause jej považují za ztělesnění Dobra nejen v zemi, ale i na Zemi. Jeho kritici ho pak naopak mají přinejmenším za spolustrůjce stavu, který se projevuje v současnosti (opisem řečeno) negativně bublající veřejností. S tvrzením prezidenta Klause, že jsme stát stabilní a že jsme na tom lépe, než některé jiné evropské země, je možná možné souhlasit, poměřujeme-li se s Řeckem, s Bulharskem či s Rumunskem. Ambice a přání domácí veřejnosti však míří jiným směrem a poměřují se spíše se zeměmi jako Rakousko, Německo, Francie – či nedej Bože – skandinávské země.   

Ještě koncem ledna, konkrétně 27., poslal soud někdejšího poslance Petra Wolfa (zvolen za ČSSD, později tzv. „přeběhl“ a podporoval Topolánkovu vládu) za zneužití státní dotace ve výši 11 milionů korun na pět let do vězení, jeho manželka dostala v téže věci dvouletý podmíněný trest. V říjnu pak vrchní soud Wolfovi trest zvýšil na let šest a jeho paní na tři roky s pětiletou podmínkou.   

Hned v úvodu roku se takto zezřetelnil pravděpodobně největší problém současné domácí politiky. Je jím jakési bezbřehé a bezuzdné puzení, které poměrně hodně významných politických představitelů (ať už zákonodárců či lidí z exekutivy a samospráv) vhání do – bohužel, zaznít to musí – závažné trestné činnosti. Nepochybným šlágrem v pestré nabídce trestných činů je zneužívání dotací (jak domácích, tak těch evropských) a také korupční jednání, rovněž v celé škále možných jeho forem.  

Únor  

Poslanecká sněmovna schválila 1. února (a 16. března jej podepsal Václav Klaus) zákon o zásluhách zesnulého prezidenta Václava Havla. Pravdou je, že charismatická přítomnost a jeho přesné glosy k dění v politice i ve společnosti, kterými Václav Havel až do své smrti ozvláštňoval domácí realitu, v roce 2012 zřetelně chyběly. Při pečlivějším pohledu na řadu událostí a dějů roku 2012 však vystupuje i nezanedbatelný pokrok, k němuž v obecném životě došlo.   

Zatím nezrušenou výhodou dnešní společnosti a zároveň velkým posunem od dob „totality“ je stále možnost na devastující praktiky části politické scény veřejně a rázně upozorňovat. A tak tu na jedné straně máme všechnu tu bídu, zmar, nekvalitu a bohorovnost části politické scény, na straně druhé přes všemožný odpor některých politických kruhů vzmáhající se občanskou společnost – v podobě řady občanských iniciativ, které poměrně hlasitě upozorňují na „nepravosti“ současné doby.   

Brblající veřejnost je prakticky denně a nejenom z hlavních médií zásobována informacemi o případech korupce, o sítích padouchů vysávajících dotační programy, o dvojakém výkladu zákonů, o pečlivě připravených komplotech, jejichž cílem je zneužívat v principu dobře míněné například energetické či dopravní projekty a tak dále.   

Společnost je zatím ve fázi onoho „brblání“, popřípadě lamentování nad nepěkným stavem věcí společných (opatrně se snažím nevyslovit spojení „věcí veřejných“). Vládní politici to jistě vnímají jinak a podle hesla „psi štěkají, ale karavana jede dál“ si dál vesele pod sebou podřezávají tu jejich větev „rozpočtové zodpovědnosti“. Nicméně nálada ve společnosti není jenom negativní a brblavá. Má v sobě i značný potenciál pro skutečnou změnu. Tuhle hnací sílu, tento hnací moment by bylo škoda a smutné zmarnit nějakými hulvátskými uličními šarvátkami. Ale může to, třeba už v roce 2013, posloužit jako výborný podklad pro rozvoj takových občanských iniciativ, které by časem mohly vést – prostřednictvím například zodpovědně provedené volby v příštích volbách – ke změně současné tristní politické slepé uličky.   

Kromě zmíněných občanských iniciativ došlo také k posunu v činnosti orgánů činných v trestním řízení, což se projevilo zvýšeným počtem obviněných, případně stíhaných spoluobčanů. To by nebylo až tak zvláštní, kdyby se ovšem nejednalo o spoluobčany do té doby jaksi „nedotknutelné“, případně „nepostižitelné“. K jednotlivým případům se ještě dostaneme, nyní trochu obecněji.   

Tady se totiž dostáváme k dalšímu neblahému fenoménu naší reality. Jde o tolikrát zmiňované propojení politiky s byznysem. V roce 2012 se na tomto kombajnu na peníze mnoho nezměnilo. Je to zřejmě příliš lákavá a již příliš propracovaná cesta k obohacování pro nevelkou množinu zasvěcených. Dělalo se na „tom“ nějakých dvacet let, skoro nikdo zatím za to nebyl pořádně potrestán, tak proč to rušit jenom kvůli tomu, že se to nelíbí nějakým deseti milionům lidí, že?   

Jistě se dá namítnout, že přihrávat zakázky kamarádům a nechat si za to nějakou tou provizí dobře zaplatit, nemusí nutně být zločin. Taková praxe je jistě i v jiných vyspělých zemích. Podstatný rozdíl je v tom, kolik si toho tito zatím „nepostižitelní“ pro sebe berou z veřejných prostředků „tady“ a „tam“. Ve vyspělých společnostech se do soukromých kapes „transferují“ veřejné prostředky, řekněme, v řádech jednotek procent. To je sice nepěkné, ale celý stát tím skokově nechudne. U nás se z veřejných prostředků mnohými způsoby „transferují“ do soukromých kapes objemy v řádech desítek procent oněch veřejných peněz. A z toho už se stát věru že může hroutit. Příklad v běžné češtině vypadá takto: německé dálnice nejsou třikrát předražené proti těm českým a ještě jsou udělány třikrát kvalitněji. Výsledkem domácího kutilství v této oblasti jsou čeští, moravští a slezští řidiči, kteří se pohupují na zvlněných dálnicích, zatímco tvůrci těchto dálnic se pohupují na svých jachtách v toskánských přístavech. Už je ten rozdíl jasnější?   

Začátkem února se jaksi oficiálně začaly projevovat trampoty tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka (TOP 09). Ministr, který byl pro svůj necharismatický projev a kvůli úpornému prosazování reforem (čili zhoršení) systému vyplácení sociálních dávek přezdíván „ministr asociálních věcí“, odvolal 2. února kvůli problémům s vyplácením dávek ředitele ministerského odboru informatiky Reného Pitáka a výkonnou ředitelku úřadu práce Alenu Královou. Vzhledem k tomu, že odvolaní úředníci nemohli za systémové zmatky vymyšlené a prosazované ministrem Drábkem, zlepšení nenastalo. Respektive nastalo, ale spíše přičiněním a nadlidským úsilím stovek pracovnic a pracovníků jednotlivých úřadů práce, na něž se v roce 2012 přenesla agenda vykonávaná do té doby odbory městských úřadů. K této problematice nyní část dobového komentáře (cituji sám sebe):   

Pan Drábek, člověk, který má pod palcem nejvyšší rozpočet ze všech ministerstev, působí dojmem mimozemšťana, jehož úkolem je srazit do kolen fungující systém jak práce, tak i sociálních (v poslední době však spíše asociálních) věcí.   

Nevím, možná jsem jediný, kdo tomu nerozumí. Tedy současnému – slušně řečeno – zmatku, který panuje na úřadech práce. Dosavadní průběh reformy systému zpracovávání a přidělování sociálních dávek dává více než tušit, že se tu do díla pustil inteligentní a všeho schopný diletant. Připomeňme na tomto místě, že diletant se od amatéra liší tím, že věci prostě bohapustě a bez vztahu k objektu svou babravostí ničí, zatímco amatér má k objektu své amatérské činnosti alespoň kladný vztah. Ministr Drábek, který vzhledem ke stylu, jakým se pustil do destrukce sociálního systému v této republice, působí spíše jako „Dráb“, tvrdí, že vše je v pořádku. Všichni jsou veselí, všichni mají své sociální dávky, občas se někde něco zaseklo, ale už je to fajn, a my můžeme všichni směle napředovat k zářným zítřkům. Možná, že to takhle může působit při letmém průjezdu vládní limuzínou kolem nějakého ústředního úřadu práce. Na severu Čech, v dokonale všemi polistopadovými vládami míjeném slepém střevu republiky, zvaném Šluknovský výběžek, je to trochu jinak a ten obraz se autor těchto řádek pokusí dát dál…  

Člověk zde kolem sebe vidí lidi, kteří nemají tři vysoké školy, jež jsou nejspíš zapotřebí k tomu, aby člověk v nouzi nějaké peníze ze státu vůbec dostal. Řeč je o – řekněme – normálním nezaměstnaném, protože v médiích se více a častěji a rozzlobeně hovoří o jiném druhu lidí, o těch tyjících ze sociálního systému. 

Totiž: na jedné straně jsou „profesionální dávkaři“, kteří jsou někdy mylně v médiích popisováni jako „sociálně nepřizpůsobiví“ (přičemž pravý opak je pravdou). I kdyby ale všichni tito profesionálové v oboru tzv. „zneužívání dávek“ dojili stát horem dolem a pádem, pořád se peníze, které mají tzv. „zneužívat“ dají vyčíslit v řádech desítek, možná stovek milionů.   

To je, prosím, o několik řádů níže, než jsou ztráty způsobené profesionálními a penězi daňových poplatníků živenými státními úředníky, kteří přelívají státní peníze přes firmy svých „podnikatelských“ kamarádů do kapes svých. Tam mizí desítky, možná stovky miliard – a ten pohled na to je čím dál zřetelnější a čím dál nechutnější…   

Upozorňuji na to nikoli proto, abych bránil zneužívače dávek, nýbrž proto, že jsou politiky často (a zcela mylně) označováni za jedny z hlavních škodičů a brzdařů spokojeného a prosperujícího státu. Radil bych, aby se při hledání škodičů hledělo ale úplně opačným směrem – nahoru, nikoli dolů…   

Zpět k systému přidělování sociálních dávek. Kromě „profesionálních dávkařů“ je tu také normální člověk, který přišel o zaměstnání. V případě, že nezná dopodrobna všechny možné způsoby, jak a o jakou „dávku“, kdy, kde a u koho má požádat, může se mu snadno přihodit, že pár měsíců nebude mít od státu ale ani „nula celá nic“. A přetížení úředníci úřadů práce nemohou každého vodit za ručičku…   

Jen malinký příklad: Možná, že náš nezaměstnaný například neví, že než mu úřad dávku přizná (nebo nepřizná), má na to (ten úřad) šedesát dní. Když upadne do nezaměstnanosti generální ředitel nadnárodního koncernu (a jako každý třetí v téhle zemi si samozřejmě půjde pro nějakou ze sociálních dávek), asi mu jeho drobné úspory pomohou těch šedesát dnů bez příjmu nějak překlenout.   

Když ale upadne do nezaměstnanosti Josef Normál či Jiřinka Normálová, jsou na ty dva měsíce bez příjmů vystaveni strašnému tlaku. Skutečně bych přál panu ministrovi zažít ten pocit, že nemá na jídlo. Ten pocit, se kterým naši Normálové musí žádat kamarády o půjčku, spoléhat na příbuzné a stydět se za svou neschopnost, přitom když ještě zaměstnáni byli, stát jim pro tyto případy strhával sociální pojištění.   

8. únor vejde do dějin jako významný den vzhledem k tomu, že Senát schválil zavedení přímé volby prezidenta. Václav Klaus tuto novinku podepsal 16. března. Koncem roku se pak ukázalo, že převratná ústavní novinka, jakou přímá volba hlavy státu bezpochyby je, trpí standardní nemocí tvorby zákonných norem – totiž jakýmsi domácím zákonodárným bastlením, které se teprve po zavedení do praxe projeví jako legislativní paskvil. V prosinci 2012 je pak z různých důvodů, k nimž se ještě vrátíme, termín přímé volby prezidenta, stanovený na 11. až 12. ledna 2013, ohrožen.  

Parlament v únoru předvedl tradiční rituální taneček s tzv. „omezením imunity“ zákonodárců a ústavních soudců. Poslanecká sněmovna nejprve ústavní předlohu o omezení imunity schválila, Senátem však tato předloha v dubnu neprošla. Doživotní imunita pro zmiňované ústavní činitele tak zůstává v platnosti. 

20. února se po společném úsilí řady zákonodárců podařilo „vyštípat“ z jeho funkce předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala. Jak známo, Nejvyšší kontrolní úřad (kromě jiného) opakovaně upozorňuje na finanční zvěrstva, kterých se při zacházení s veřejnými financemi dopouštějí mnohé státní instituce. Trestní oznámení na porušení pravidel správy veřejných financí pravidelně končí v šuplíku příslušné poslanecké komise. Aby tomu zákonodárci učinili přítrž, rozhodli se nějakým způsobem sesadit šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Když se jim nepodařilo, lidově řečeno, dostat ho za údajné zneužívání státních prostředků na údajně přehnaně luxusní bydlení, podařilo se jim ukončit jeho misi jinak. Pan Dohnal byl pohnán před soud za to, že odmítl vydat sněmovnímu kontrolnímu výboru podklady umožňující audit hospodaření samotného NKÚ. Soud nevzal v potaz argumentaci obviněného v tom smyslu, že kontrolní výbor Poslanecké sněmovny rozhodně nemá právo podobné doklady žádat, a udělil mu podmíněný trest. Na vyhazov to s přehledem stačilo…