Inu, nezodpovědné tlachání se, jak známo, na hospodu neomezuje, běžně ho můžeme slyšet také v jiných společenských zařízeních, žádné nevyjímaje. Obsah hospodských výšplechtů je odnepaměti stejný: bejvávalo dobře, nyní je všechno rozkradeno a vytunelováno, dříve se lidé měli rádi, navzájem si pomáhali, teď každý myslí jen na sebe, apod. Hospodský žvanil má ve věci jasno a žádný pohled z okna na kvetoucí krajinu, žádná statistika mu nevyvrátí přesvědčení, že všechno jde od deseti k pěti.
V podání ústavní soudkyně to nevypadá ani o trochu kultivovaněji: reformy současné vlády, které oceňují uznávaní odborníci a ratingové agentury, jsou prý „šílené, asociální a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál…Tyto reformy mnoho lidí uvádějí do opravdové bídy. Vidíme to dnes a denně. V takto spravovaném státu žít prostě nechci.“
Nevím, zdali paní Wagnerová zakouší tento hořký pocit až nyní, za koaliční vlády Petra Nečase, anebo s ním žije po celých posledních dvacet let, či přece jenom se jí lépe a volněji dýchalo za vlád Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka? Na politické sympatie má právo každý a ani paní Wagnerová se netají tím, že je ve své praxi vždy prosazovala. Postavení ústavního soudce předpokládá ovšem z definice jistou soudnost a intelektuální strukturovanost. Žalostně blábolivě působí pokusy doktorky Wagnerové přiblížit čtenářům úlohu Ústavního soudu v našem právním systému: „Naše ústava vyšla z názoru starého několik set let, že i většina se může dopouštět tyranie, může zvlčit. Filozofie naší ústavy je proto založena na tom, že rozhodnutí se přijímají většinovým způsobem, avšak zároveň je třeba mít i respekt k právu menšiny a jednotlivce.“ Co věta, to nabubřelá banalita a faktická chyba.
Představy paní Wagnerové o nejvyšší soudní instanci jako o areopagu spravedlivých, nadanému papežskou neomylností a stojícímu nad většinovou, často zvlčilou společností, není z tohoto světa. Ústavní soud je právní, nikoli mravní pojistkou. Však i tam se rozhoduje většinovým hlasováním, i tam vzlíná lidská zvlčilost. Spíš než poslední instancí pravdy a esencí filozofických idejí, na nichž je založena moderní společnost (zdaleka ne tak dlouho, jak se domnívá paní doktorka), je Ústavní soud justiční pojistkou, jež je odvozeninou a pokračováním politického systému, nikoli jakousi jeho ideální protiváhou.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ODS