Co pro vás osobně znamená 25. výročí událostí 17. listopadu?

Hodně. Byla jsem na vysoké škole, byla to doba plná velké euforie a nadějí. Nevěřila jsem, že režim může padnout tak rychle.Takové zapojení občanů do veřejného dění se už jen tak opakovat nebude. Zároveň si ale připomínáme, co se za těch pětadvacet let mohlo udělat jinak...

Samotný 17. listopad bývá někdy popisován jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. K jakému vysvětlení se přikláníte vy?

Ten systém už přestával fungovat ve vícero směrech. Ekonomicky už podle mého názoru nestíhal. Byla to ale i celková rezignace tehdejších politiků, která vedla k tomu, že se nespokojení občané mohli ujmout kormidla.

Vykročila naše země v první dekádě po převratu správným směrem? Co soudíte o klausovské transformaci a privatizaci? Co se mělo z hlediska ekonomických modelů dle vás udělat jinak a lépe?

Mám naprosto odlišné představy o tom, jak by měl fungovat stát, než Václav Klaus. Částečné privatizaci se asi nešlo vyhnout, ale nemělo to dopadnout tak, že se státní majetek prodá pár vyvoleným skoro za hubičku. V té době zbohatla spousta lidí, o kterých máme teď velké pochybnosti. Tehdy existoval druhý plán transformace, který byl sociálně demokratický - v přeměně by docházelo postupně, ne ráz naráz. Byl to plán Valtra Komárka, ke kterému bych se v 90. letech přiklonila.

Měla být dle vás hned po revoluci zakázána komunistická strana? A pokud jde o lustrační zákon a vypořádání s lidmi, kteří se podíleli na minulém režimu, bylo očištění politiky, společnosti, bezpečnostních složek apod. dostatečné?

Teď už bychom neměli říkat „co by kdyby“. Jako sociální demokratka chci dělat levicovou politiku demokratickou cestou, proto jsem v ČSSD, ne v KSČM. Nyní bych komunistickou stranu nezakazovala, je součástí politického spektra a má určitou důvěru lidí. Tenkrát hned po revoluci bych ale pro její zákaz byla.

Lustrace už sehrály svou historickou úlohu, ostatně původně měly platit jen pár let, ale následně byla jejich platnost neustále uměle prodlužována. Dostatečné očištění podle mě tenkrát neproběhlo, ale když se podíváme do historie, tak to není při pokojné změně režimu nikdy.

Jak hodnotíte jednotlivá volební období a jednotlivé vlády, které přišly po vládách bezprostředně transformačních, tedy po vládách Václava Klause?

Nelze ode mne asi očekávat nic jiného než to, že za nejlepší vlády považuji ty sociálně demokratické. Miloši Zemanovi se podařilo dostat ČSSD do vlády, Vladimír Špidla v tom pokračoval, Stanislav Gross pak bohužel udělal velký přešlap, ale Jiří Paroubek to vládnutí zakončil celkem dobře. Ekonomika tehdy rostla a lidem se zvedala životní úroveň. Za velmi špatnou vládu považuji vládu Mirka Topolánka a především Petra Nečase, kdy se i na mém resortu za ministra Drábka děly věci, které do 21. století nepatří. Tehdy si pohoršili hlavně ti nejzranitelnější: hendikepovaní, důchodci a mládež, která studovala nebo měla nastoupit do práce, ale vlastně neměla kam, protože nebyl dostatek pracovních míst. Došlo k pokusu o oslabení státu, veřejného sektoru. S rozhodnutími těchto vlád se potýkáme dodnes a ještě pár let budeme.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE