Zuřivému antiklerikálovi prý může vadit, že zařízení nebude provozovat stát, kraj, hejtman, ale diecéze, charita nebo řád. Osobně je ale ministr financí Miroslav Kalousek přesvědčen, že je lidem jedno, kdo je zakladatel a kdo to platí. Rozhodující je prý kvalita hospiců, sociálních charit, či škol.

Ministr se bude možná divit, ale svěřit se do rukou církve může být proti srsti  i zcela normálnímu a klidnému českému bezvěrci, seniorovi. Příkladem je paní Marie P. z Prahy, která má zkušenost s pobytem v zařízení, provozovaném farní charitou, kam se dostala tak říkajíc z nouze.



Ale když získala možnost, jít do „normálního“ domova seniorů, ani na chvíli neváhala. Svůj postoj vysvětluje tím, že nesnáší církev už od malička:“Hlavně proto, že jsem musela povinně chodit do kostela a na náboženství. Kostel pro mne vždy znamenal zimu a strach. Všude ty strašidelné obrázky Krista, samé utrpení a taky to divné kázání, abychom si odříkali a trpěli. Náš farář si ale neodříkal, byl tlustý, jako většina církevních papalášů.“

Paní Marii nejvíce vadí, že církev káže vodu a pije víno:„Církev lidem pořád něco zakazuje a sama si žije nad poměry a jde jí o majetek. Mého synovce, který chodil do kláštera na hodiny němčiny, nakonec přesvědčili, aby se stal knězem a první čeho se musel zřeknout, byl dům po rodičích. Naštěstí za pár let dostal rozum a utekl jim. Když vidím v televizi všechny ty vyfintěné kněze a kardinály, říkám si, kolik dětí mají na svědomí? Zakazují svým členům, aby se oženili a oni pak uspokojují své přirozené potřeby na nezletilých. Nemají vůbec právo nikoho moralizovat,“ rozčiluje se paní Marie.

Nejvíce milují utrpení

Marie ale neodsuzuje církevní charitu šmahem. Nepopírá, že některé sestry pečují o  nemocné a staré lidi dobře: “Ale víc ve mně přetrvává pocit, že nejraději vidí, když lidé trpí a umírají. Vím, že mé dny jsou sečteny, nikdo mi to však nemusí pořád připomínat. Proč se mám každý den dívat na Krista na kříži? Proč církev nemá jediný symbol, plný radosti ze života?  Přeji si žít do poslední chvíle naplno. V neděli jsem se chtěla dívat spíše na pěkný český televizní seriál, jenže přišel kněz a kázal bludy. Tak to ne! Nechci skončit ve spárech církve,  to raději rovnou do hrobu!," přiznává.

Kéž bych zemřela jako matka

I když Marii táhne na devadesát, její pokoj v soukromém penzionu pro seniory, kde nyní žije je moderně zařízený a plný barev. Místo kříže má na stěně obrázky vnoučat, na okně suvenýry a květiny. Právě čte knížku od Ivanky Deváté a rozšafně se svěřuje:“  Kéž bych zemřela jako moje matka, ráno si uvařila kafíčko, upekla štrůdl a za půl hodiny ji ranila ji mrtvice. Nechci kněze u postele, ani modlící se sestry. Já se zpovídat nikomu nebudu. Na rozdíl od řádových sester jsem vychovala čtyři děti, postarala se o nemocné rodiče a dvacet let pečovala o invalidního manžela a ještě chodila do práce. A stát se o mne dobře postaral, mám po sobě i manželovi pěkný důchod, ze kterého tady vše zaplatím.“

Lepší než stát?

Jak ministr Kalousek, tak i kardinál Duka jsou ale toho názoru, že církev umí o lidi v oblasti sociálních služeb a charity pečovat lépe než stát. Jejich slova však vyvrací fakt, že břemeno péče o nemocné a staré lidi nese ve většině případů právě stát, který navíc financuje i většinu zařízení farní charity.

Podle názoru  Miloslava Čermáka (ČSSD), náměstka hejtmana Karlovarského kraje pro sociální věci a neziskové organizace, nemohou církevní restituce výrazně podpořit poskytování sociálních služeb:“Při obrovském propadu financování, který meziročně nemá obdoby, budou mnozí tito poskytovatelé, dříve než se dočkají efektu z případných restitucí, dávno nuceni a to již během několika měsíců, ukončit poskytování celé řady sociálních služeb. Nedočkají se tedy případné podpory, která reálně může přijít nejdříve až po dlouhých měsících, kdy bude nový zákon o církevních restitucích uváděn do života,“ uvedl Čermák pro ParlamentníListy.cz.