„ProAlt je organizace, která se soustředí na slůvko ‚Proti‘ tedy např. proti reformám, proti kapitalismu, proti této vládě apod. K tomu opačně ProtiAlt je ‚Pro‘. Pro reformy, pro demokracii, pro svobodnou ekonomiku a zejména pro svobodu a individuální zodpovědnost jednotlivce. Je to poněkud humorný paradox, nemyslíte? ProAlt slučuje lidi levicového až extremisticky levicového zaměření, tedy od pachatelů dobra v zeleném trikotu, přes trockisty až po marxisty, zachraňující každou částečku společnosti tím, že ji zbaví nejprve zodpovědnosti a posléze i svobody či dokonce chuti ke svobodě,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mluvčí ProtiAltu Miroslava Táborská.

Jak jsem potkal lůzu…

Naopak ProtiAlt ale podle ní prostředí pro extremisty nenabízí. „Společnost vyznávající onu známou poučku ‚svoboda tvé pěsti končí kousek před mojí bradou‘ totiž jakékoli "ultra" z podstaty věci nepřipouští. Není totiž možné svobodu jedince prosazovat a zároveň ji uzurpovat,“ míní Táborská.

Zástupci hnutí ProtiAlt se zúčastnili i dubnové odborářské demonstrace v Praze. Chtěli nejen dát najevo svůj nesouhlas s politikou odborů, ale také diskutovat s účastníky, zda vůbec vědí, za co a proč demonstrují.

Jak je demonstrující lidé přijali? „Na tuto otázku výmluvně odpovídá blog člena ProtiAltu pana Makovského, ‚Jak jsem potkal lůzu‘ a ano, můžu z vlastní zkušenosti tento popis potvrdit. Je známo, že dav se nechá lehce zmanipulovat k lecčemus nechutnému. Je také známo, že ti, kteří se cítí slabí a nesebejistí, stanou-li se součástí, pocítí sílu. Čehož samozřejmě v plné míře zneužívají organizace a aktivity oslovující právě ty domněle slabé a mylně nesebejisté,“ odsuzuje odborářskou rétoriku mluvčí ProtiAltu.

Každý člověk podle jejích slov má své kvality a nezaměnitelné přednosti a zaslouží si úctu. Odborářští bossové prý přesně v rozporu s tím u lidí vyvolávají nízké a nejnižší pudy, jako je závist, svádění svých neúspěchů na jakési „ostatní“. Tyto pocity se pak nejviditelněji projevují ve velkém davu.

Zavadil na pivu s Kalouskem. Prý výsměch demonstrujícím

„Musím však s radostí přiznat, že někteří z nich byli ochotni k mírnému tónu a nakonec i jisté shodě. Vyskytl se i pán, který po diskuzi s námi přišel přiznat, že se mýlil v konkrétní věci. V té, proti které demonstruje. Zajímavé, že?,“ vzpomíná dokonce Miroslava Táborská.

Ta zmínila také známou epizodu, kdy reportéři po skončené demonstraci „přistihli“ šéfa odborové centrály Jaroslava Zavadila na pivu s ministrem financí Miroslavem Kalouskem. „Já bych to viděla jako výsměch. Nebo spíše jako právě neúctu k lidem, o které jsem mluvila před okamžikem. Vyprovokoval lidi ke snášení nepohodlí a k velké aktivitě a pak si skočil se svým ideologickým nepřítelem na jedno,“ snáší mluvčí Táborská kritiku na Zavadilovu hlavu.

Nejde však jen o přátelské posezení u piva s ministrem Kalouskem. Původním posláním odborových organizací je obhajoba zájmů zaměstnanců, tomu je však činnost dnešních odborů na hony vzdálena. „V okamžiku, kdy se odbory daly na cestu ‚svrhneme vládu‘ a ‚zastupujeme všechny‘ se samozřejmě zcela odchýlily od svého účelu. To asi cítí každý, ale někomu to nevadí a jinému dokonce vyhovuje. ProtiAlt chce na toto odchýlení upozorňovat, stejně jako na nebezpečnost toho, kdy pár vyvolených nevolených tvrdí, že to jsou oni, kteří mají recept na vše a jejich požadavky musejí být ‚přijaty bez výhrad‘, aniž by ale nesli jakoukoli zodpovědnost,“ pokračuje Miroslava Táborská.

Pozor, vzpomeňme si na Hitlera

Podle ní je nebezpečné, když politické strany využívají odborů jako své páté kolony. Stejně nebezpečné, jako když zpolitizované odbory, které místo své funkce hájit zaměstnance, chtějí rozhodovat o programu či dokonce složení vlády.

Proč ale lidé odborům takzvaně skáčou na lep a jejich politiku masivně podporují? „Přestože statistiky hovoří opačně, někteří občané cítí, že se mají hůř, než včera. Hospodářská krize a nezaměstnanost (a je podivné, že nezaměstnanost byla v době hospodářského růstu za vlády ČSSD stejná či vyšší, než dnes) byla vždycky podhoubím jednoduchých řešení, vedoucích většinou k událostem, které lid ‚nečekal‘a nechtěl. Ať už si vzpomeneme na poválečnou dobu v Československu, nebo na nástup Hitlera. A ono je to také tak, že nejvíc slyšet je ten, kdo nejvíc křičí,“ konstatuje Táborská pro ParlamentníListy.cz.  „A pan Zavadil, ten má silný hlas,“ doplňuje.

Svoji sílu a především nespokojenost s vládními reformami nedávali v ulicích najevo pouze příznivci odborů, v minulém týdnu se k nim připojili i důchodci a poprvé ve větším počtu vyšli do ulic. Na pražském Palachově náměstí se jich podle různých odhadů sešlo okolo mezi jedním a dvěma tisíci. Demonstraci pořádala Rada seniorů pod taktovkou jejich vůdce Zdeňka Pernese, tedy nadneseně řečeno „důchodcovské odbory“.