Když jste rozprávěl s ekonomem Pavlem Kohoutem, z čehož vznikla kniha Dramata a frašky ekonomie, předvídal jste, že jeho myšlenky inspirují ke vzniku novou politickou stranu?

Známe se několik let. Je to plachý génius. Nemít svou skvělou přítelkyni, která za něj vše praktické rozhodne, byl by asi ve světě ztracen. Mám ho moc rád. Na politiku se dal, protože pořád vyrůstal s jakýmsi Takypavlemkohoutem, kterého všichni očerňovali jako největšího komunistu, nicméně tentýž komunista spolunapsal Chartu 77 a za bývalého režimu byl násilně vynesen do Rakouska. Mladý jmenovec to vnímal a začal se vedle ekonomie zabývat i politikou. Často si nás pletou, jeho citují jako mě, mě jako jeho.

Zvou mě do televize na ekonomické rozpravy a dokonce mi Martin Roman, bývalý šéf ČEZ, poslal láhev francouzského šampaňského za knížku Finance po krizi. Odepsal jsem mu, že jsme ji hned vypili, aby se nezkazila, pročež ať ji pošle ještě jednou tomu správnému Kohoutovi. Takže si spolu hodně užijeme. Četl jsem i jeho knihu Úsvit a návrh nové Ústavy pro Českou republiku, zjevně inspirované americkou. Řekl jsem mu, že jde o hudbu budoucnosti, a chce-li něco z ní začít už teď prosazovat, nejde to jinak, než přes politické strany. Jeho téma pak zjevně přijal za své pan Okamura.

Hnutí Úsvit přímé demokracie mělo ve volbách úspěch. Očekával jste ho?

Moc ne, ale kupodivu se chytili. Teď by měl pan Tomio přestat být rozzlobený mladý muž a začít o tom tématu hlouběji přemýšlet.

Nicméně nechová se i Andrej Babiš jako verbální kamikadze?

Buď se brzy ukáže, že jsou oba jen populisté, anebo odvážní občané, které postavila vlastní kuráž do situace, v níž se musí snažit obstát. Pamatuji si jako dnes, když jsme s autorem scénáře k filmu Ucho Janem Procházkou přišli po okupaci v roce 1968 na Slávii. On byl jejím fandou a koupil klubu slavné křídlo, Františka Veselého. Byl už vyřazen z veřejného života, zbaven všech funkcí, ale když se tam objevil, tribuna povstala a zatleskala mu. Tehdy řekl pověstnou větu –Vidíš, Pavle, jsme odsouzení ke statečnosti. Ano, v roce 1968 jsme si  zahráli s ohněm, a potom si uvědomili, že následky musíme vydržet a nemůžeme utéct jako kluci, co zazvonili na domovnici. A to je doufejme i příklad pro pány Babiše & Okamuru.

Stále řešíte svou komunistickou anabázi. Děje se tak kvůli tomu, že cítíte vinu, anebo proto, že vám to doposud v Česku mnozí vyčítají?

Je to životní téma moje i mé generace. Omlouvám se, za co musím, ale současně vysvětluji, co se nemohlo nestát a může snadno, i když úplně jinak, přihodit i potomkům