Patříte k velkým kritikům Ištvanova vyšetřování. V souvislosti s tím, že Ivo Ištvan nevzdává snahu stíhat bývalé poslance ODS navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu, jste napsal, že si začínáte uvědomovat, že návrat do Česka byl omyl. Co bychom měli vědět o Ištvanově vyšetřování?

Myslím, že ani média si nevšimla, co se u nás vlastně stalo. Představte si, že by nějaký státní zástupce třeba z New Jersey poslal policejní SWAT team do Bílého domu, kde by zatkli a odvedli v řetězech šéfovu sekretářku. Zároveň by stejný policejní tým vnikl do budovy CIA, zatkl šéfa a jeho předchůdce v úřadě. A aby to bylo celé, policie by zatkla a odvedla v řetězech tři bývalé kongresmany. Po tom, co by všichni zatčení strávili měsíc ve vyšetřovací vazbě, kterou na ně uvalil nějaký soudce okresního soudu, by byli všichni propuštěni, protože Nejvyšší soud by prohlásil jejich pobyt ve vězení za nezákonnou vazbu a vyňal by je z jurisdikce toho státního zástupce. Asi by padaly hlavy a noviny i televizní obrazovky by byly plné úžasu nad „zbabraným kocourkovským pučem“.

U nás toho komického státního zástupce přijme prezident republiky, gratuluje mu k jeho úspěšné práci a vyjadřuje plnou podporu jeho snahám.

A v médiích se vážně debatuje o tom, zda poslanci jsou poslanci jenom ve sněmovně a přestávají jimi býti v momentě, kdy udělají magický krůček a vystoupí na chodník Sněmovní ulice před vraty do sněmovny. Poslanec, shodují se novináři i ústavní experti, není poslancem dokonce ani ve své poslanecké kanceláři ve svém volebním okrese.

Pojďme se podívat na politiku z širšího pohledu. Byl jste poradcem Václava Klause, radil jste Mirku Topolánkovi, podrobně sledujete českou politiku. Řekněte: Co se za poslední léta stalo s českou pravicí? Co se pokazilo?

Stalo se s ní totéž, co se stalo s českou levicí. Ztratila kontakt se svými voliči, ztratila důvěryhodnost a odmítala (a stále odmítá) si to přiznat a hledat příčiny. Spokojuje se s tím, že už deset let proklamuje, že se vše napraví tím, že se „vrátí ke kořenům". Jenže takový návrat se nemůže podařit. U kořenů nebyly jen pravicové principy, byla u nich rovněž důvěra členů, příznivců a voličů. Tuto důvěru ODS, protože po většinu tohoto období byla hlavní a nejdůležitější stranou, postupně ztrácela. Nejen proto, že své principy dostatečně neuplatňovala, ale hlavně proto, že nositeli těch principů byly čím dál tím více osobnosti, kterým veřejnost nevěřila. Psal jsem o tomto problému již nejméně osm let. Bohužel mé analýzy a články nebyly v ODS brány vážně.

Psal jsem o rostoucím pnutí mezi ODS a jejími voliči. Varoval jsem, že pnutí roste, není mu věnována pozornost a jako s každým nekontrolovaným pnutím to dopadne tak, že jednou cosi praskne. A že za to ODS draze zaplatí. Odpovědí od většiny předních politiků ODS bylo, že „u nás to tak nepracuje". Pracuje. Ti pánové zapomněli, že v politice je nejdůležitějším činitelem volič. A že politika v tomto základním článku funguje na celém světě stejně. Musím se usmívat, když o někom čtu, že je „zkušeným politikem" a rozumí politice. Drtivá většina z nich politice nerozumí ani zbla (ten výraz se mi líbí). Rozumí tomu, čemu se u nás říká politika, čemusi, co nepotřebovalo voliče, co fungovalo jak vnitrostranicky, tak vzájemně mezi politickými stranami, rozumí tomu, že se chlapci nějak dohodli a dohodnou.