Autorka se v popisu romského problému vrací až do 16. století a snaží se dokázat, že již v této době byli Romové v Evropě diskriminováni. Nemohli se stát členy cechů, tudíž nemohli poctivě vykonávat řemeslo. Dokonce nemohli ani nikde zapustit kořeny, protože byli často z různých míst vyháněni. Tak se postupně naučili přežívat ve společnosti, která byla vůči nim nepřátelská. Dodnes vyzdvihované drobné krádeže tehdy představovali jednu z mála možností, jak přežít v nepřátelském světě.

Romové dodnes trpí nepřijetím do většinové společnosti

Problém je v tom, že tato mentalita v Romech zakořenila natolik, že si jí přenesli až do dnešní moderní doby a zbavují se jí jen obtížně, zvlášť když vidí např. to, jak jsou jejich děti diskriminováni na školách. Značná část z nich končí ve školách zvláštních. A tudy podle Horváthové cesta nevede. Je třeba zbořit bariéry mezi Romy a "Neromy" a dát Romům najevo, že patří do české společnosti a nemusejí se jí bát.

„Čím více budeme držet Romy v izolaci jejich ghett, čím více se jich budeme stranit, tím více budou uplatňovat po generace vžité praktiky pro život na okraji a budou se jako pradávní „okrajoví lidé“ chovat. Toto úsilí a zejména pomoc k vyrovnání vzdělanostního handicapu se vyplatí, což potvrzují individuální příběhy romských osobností. Klíč k jejich úspěchu je až povážlivě shodný, vždy jde o kombinaci pomoci ze strany majority a notné dávky štěstí. Až jako poslední vystupuje osobní talent a nadání,“ píše komentátorka.