Na ministerstvu vnitra jste pracovala od roku 1980. Který ministr podle vás nejvíce resortu rozuměl, a který se choval nejlidštěji?

Profesionál byl Josef Jung, který tam byl těsně před revolucí. Pak přišly pionýrské doby, i když musím říci, že třeba Tomáš Hradílek byl podle mého mínění dobrý člověk, který měl zájem porozumět nejen problematice, ale i lidem. Vzpomínám si například, když hned po svém nástupu vyhodil civilní poradce, jak jsem za ním jako odborářka šla s tím, že to neprojednal s odbory a že vyhodil lidi, kteří rozuměli problematice. Bral mou otevřenost a dokázali jsme se domluvit. Posléze to ministr Hradílek vzdal, a když jsem se ho ptala na důvod, řekl mi, že osmnáct hodin denně maká a šest nespí hrůzou, co nestačil – vážila jsem si ho. To jsem dělala v útvaru hlavního kontrolora. S ministry jsem dřív dost komunikovala. Z profesionálního a lidského hlediska jsem uznávala i Františka Bublana, který, přestože se rekrutoval z policejních kruhů, rozuměl tomu, co je státní správa, stejně jako Martin Pecina nebo Cyril Svoboda.

Destabilizace MV se začala výrazně prohlubovat s působením ministra Ivana Langera, který přestal úplně respektovat základní principy byrokracie (pozn.: kontinuální provoz úředních záležitostí, vedení úředních záležitostí v souladu s pravidly a předpisy, přesně a přísně vymezené kompetence, každý úředník má pro výkon své funkce příslušnou autoritu a prostředky, úředníci a další administrativní zaměstnanci vlastní zdroje a prostředky nutné pro výkon funkcí, princip dokumentace úředních spisů o všech jednáních a rozhodnutích, úřední akta a nepřetržitý provoz tvořící úřad jako jádro fungování byrokracie), působení na MV pro něj bylo spjato s cílem proniknout k informacím bezpečnostního charakteru za účelem ovládat a využít těchto informací k ukojení vlastních mocenských a podnikatelských ambicí a touhou se zviditelnit. Za jeho éry se vnitřní záležitosti státu, například spoje MV, dostaly do rukou podnikatelských subjektů. Česká pošta, byť je státním podnikem, tak je ve skutečnosti podnikatelským subjektem. Předal tam činnosti, které v režii MV byly daleko levnější a stejně tak další činnosti spojené s chodem resortu MV postupně předával do provozování soukromých podnikatelských subjektů, například lázeňské domy, které měly sloužit k rehabilitaci příslušníků. Zásadně nerespektoval zákon o veřejných zakázkách a svými ambiciózními kroky bez respektování rozpočtových pravidel a zákona o majetku státu (např. akce P 1000) připravil stát o nemalé finanční prostředky, ale rovněž řadu zaměstnanců resortu MV postavil do neřešitelných situací, které nakonec vyústily i k sebevraždám, jako případ v Ústí n. Labem. Nastolil systém – kdo není ochoten realizovat jeho nápady, je neschopný a vůbec se nezabýval tím, jestli je to protiprávní – odnesli to nevinní. Dával si velmi dobrý pozor, aby pod ničím nebyl podepsán – všechno přenášel na jiné a uplácel je odměnami, které do té doby byly nevídané - z desítek tisíc vedoucích zaměstnanců se staly odměny stotisícové – nikdo z nich neodolal. Peníze, které se vydávaly za reklamu MV a naprosto nesmyslné propagace, byly naprosto vyhozenými penězi. Přizval si k tomu své souputníky. Podívejte se například na kariéru pana Zajíčka – dnes vedoucího zaměstnance na Ministerstvu financí, a dalších.