Nejspíš proto také hned v úvodu prezentoval smršť intelektuálních odkazů a citací. Nejprve vzpomněl Karla Hynka Máchu, když morálku přirovnal k mrtvému hlasu milenky. Poté přešel k odcizení občanů a státu a při té příležitosti ocitoval Franze Kafku. Pak už se dostal k právnímu státu a k tomu připomenul starou zásadu, že zákon má být nad panovníkem.

Pak však opustil poetické odkazy a pustil se do kritiky současných poměrů. Současná doba svobody je podle něj tou nejlepší, jakou v historii zažíváme. Přesto však lidé nevěří  státu, právu ani policii. Roli státu dnes přebírají média nebo soukromí vyšetřovatelé. Fischer se tomu nediví, neboť stát podle něj posledních dvacet let nefunguje dobře. Pokrok, který se tu v posledních třiadvaceti letech objevil, byl podle něj navzdory politice, nikoliv politikou iniciován.

V poslední době se prý kola začínají dávat do pohybu. Je však otázkou, do jaké míry na tom mají politici zájem, nebo je to jim navzdory. Například zavedení přímé volby prezidenta, které si na nich vyvzdorovali občané, podle něj dokazuje, že ti, co tu dvacet let vládli, ztrácejí vliv. Mnoho politiků je dnes prý v šoku a v panice, že přestávají stát nad zákonem.

Následně prezidentský kandidát zcela opustil proklamovanou akademickou neutralitu, když prohlásil, že prezidentské volby nebudou soubojem mezi pravicí a levicí, ale volbou mezi zachováním současného stavu a změnou.

Prezident podle něj musí denodenně usilovat, aby byl právní stát naplňován. Toho ale nelze dosáhnout bez ochrany lidských práv. Ta podle něj zdárně chrání Ústavní soud, který se jako jedna z mála institucí nedostal do područí politiků. Proto musí i příští prezident a Senát spolupracovat, aby vybrali tu nejsilnější sestavu.