Pozn. Tento článek je aktualizovanou verzí textu poprvé zveřejněného před několika lety.

Nechci se věnovat jen těm milostem a amnestiím, které oba naši polistopadoví prezidenti udělili v době svého působení, ty jsou již dávno předmětem kritiky mnoha jiných komentátorů. Chtěl bych se věnovat problému milostí a amnestií více obecně, jeho historii a funkci.

Institut milosti není nějakým moderním humanitárním přínosem našeho "civilizovaného" věku. Existoval v různých formách prakticky od doby, kdy se tvořilo právo a právní povědomí. Vycházel z principu neomezené suverenity vladaře, jeho funkce jako jediného a všemocného zákonodárce a soudce. Tento princip obecně platí i dnes, společnost sice historickým vývojem (alespoň v zemích, které se hlásí k demokratickým principům) přenesla zákonodárné a justiční pravomoci na parlament a nezávislé soudy, ale institut milosti zůstal zachován a je téměř vždy v pravomoci hlavy státu.

Odůvodnit jeho existenci tam, kde se jedná o individuální milosti, je myslím snadné. I tam, kde technicky není možno pochybovat o vině odsouzeného, mohou existovat závažné okolnosti, které si zaslouží zohlednění a zvláštní posouzení, které se vymyká pravomoci soudu vázaného platnými zákony. Ikonografický symbol justice, slepá osoba s váhami, správně popisuje její funkci. Aby byla justice obecně spravedlivá, musí nutně být slepá, musí vážit každému stejně, podle stejných zákonů. Jejím společenským úkolem je uplatnění práva a spravedlnosti. Tyto dva pojmy nejsou ale vždy totožné, a jejich možný konflikt se vždy nedá řešit v jejich zákonem vymezeném prostoru. Navíc i ten nejlepší justiční systém může někdy selhat. A ve zvláště výjimečných případech je jistě správné uplatnit i obecné humanitární principy. Je možno kritizovat množství udělených milostí, je možno kritizovat konkrétní případy, je možno diskutovat o nějaké konsultativní roli parlamentu nebo exekutivy v udělování milostí, ale nemyslím, že je možno zpochybnit samotný princip prezidentské pravomoci udělit milost, který je nutnou pojistkou pro všechny uvedené případy.

Něco jiného je pravomoc zastavit trestní stíhání ještě před tím, než proces justice může být završen. Zde se podle mého názoru jedná o archaický návrat k tomu dávno překonanému principu všemocného vladaře, stojícího nad právem. Nemyslím, že má co dělat v demokratické společnosti, která rozděluje zákonodárnou, výkonnou a justiční moc a chrání si jejich vzájemnou nezávislost, bez níž přestává být demokracií. V principu je zastavení trestního stíhání stejným narušením demokratických principů, jako zamítnutí zákona hlavou státu ještě před tím, než parlament zákon projedná a schválí. Zastavení trestního stíhání prezidentem už není systémovou korekturou, nebo zohledněním těch výjimečných okolností, o kterých jsem hovořil výše, je hrubým vnějším zásahem do výkonu nezávislé justice a není spravedlivé ani ke společnosti, ani dokonce k osobě, na kterou se vztahuje - nechtěl bych být příjemcem milosti v případě, ve kterém vím, že jsem nevinen a věřím, že svou nevinu mohu prokázat. Ještě horší je udělení milosti nebo zastavení trestního stíhání tam, kde obviněný o milost nežádal. Pokud nežádám o milost, která je mi přesto udělena, jsou tím porušena i má občanská práva, je mi odebrána možnost se hájit a očistit před nezávislým soudem.