Myslíte si, že má veřejnoprávní televize co oslavovat a čím se podle Vás může nejvíce chlubit?

Česká televize může být pyšná. Je čelnou institucí české národní kultury, je Národním divadlem 21. století. Je největším mediálním zaměstnavatelem v Česku, lídrem technologického pokroku nejen v televizním vysílání, ale dnes i v digitální televizní multimedialitě. Buduje pátý program pro děti s vlastní výrobou zábavných i naučných pořadů, uvažuje o šestém. Spouští tři programy v HD, spustila iVysílání, hybridní interaktivní vysílání HbbTV, intenzivně se připravuje i teletext budoucnosti. Aplikace pro mobilní telekomunikační zařízení snesou srovnání s celým světem. Napomáhá přežití nezávislého českého filmu, investuje do koprodukcí, investuje do dokumentární a animované tvorby.

Má ale i na co navazovat a co dohánět. V množství produkce a někdy i v kvalitě. Před více než dvaceti lety spojovaly filmy a seriály Československé televize národ. A většina z nich byly vynikající kusy, které dodnes přilákají půl milionu diváků. Problém je, že dnes je z ideologických důvodů odmítá vysílat Česká televize, takže roli „jiné“ paměti národa plní TV Barrandov nebo CS film.

Před dvaceti lety se točily stovky dílů vynikajících Večerníčků, filmů pro děti, televizních inscenací. Autoři jako Marie Kubátová jsou dodnes nedocenění, přestože Krkonošské pohádky jsou trhačem rekordů oblíbenosti už několikáté generace dětí. Zemřel autor Jiří Hubač, klasik české televizní inscenace. Škoda, že už se inscenace netočí. Natočila se dlouhá řada seriálů jako Taková normální rodinka, Pan Tau, Arabela, Slovácko sa nesúdí, Byl jednou jeden dům, Tři chlapi v chalupě, F. L. Věk, Eliška a její rod, Cirkus Humberto, Bez ženské a bez tabáku, ale i Chalupáři či řada seriálů Dietlových, Malý pitaval z velkého města...

Točily se televizní adaptace řady divadelních inscenací. Třeba Gogolova Ženitba převzatá z repertoáru Národního divadla, Ubohý pan Kufalt s Luďkem Munzarem v hlavní roli, komorní drama Romeo a Julie na konci listopadu, Smrt krásných srnců, Kočičí hra, desítky dětských pohádek... To vše jsou díla, která dodnes snesou ta nejpřísnější měřítka scénáristická, herecká i režisérská. To bylo řemeslo, které stálo u profesionální kolébky vpravdě národních umělců.

Dnes působí tak trochu osaměle režisér Jiří Strach – trilogiemi Ďáblova lest a Ztracená brána. Nadějný byl i Maharal Martina Bezoušky a Pavla Jandourka, ale zůstalo bohužel jen u pěti dílů... Přitom tajemství historie Prahy vydá na daleko větší projekt. Desítky krajských divadelních herců ale nikdo nezná, protože se netočí nic komorního, s nízkým rozpočtem ani ty televizní inscenace divadelních her.

V jaké kondici – tvůrčí, programové, personální, finanční či jiné – podle Vás Česká televize v současnosti je?

Televize má dnes profesionála ve funkci programového ředitele. To je terno, jaké veřejná služba zažije málokdy. Od Jiřího Pittermanna poprvé. Fridrich svou kompetenci dokázal, sotva nastoupil do funkce, přeprogramováním už naprosto intelektuálsky nechutného ČT 2, a to v rychlosti, jakou nikdo neočekával. Na tento program se dnes můžu jako náročný divák, milující klasickou světovou kinematografii, dívat i já. Možná je to ale tím, že jsme studovali oba ve stejné době. Já chodil hltat v mládí dějiny světového filmu na vynikající projekce FAMU komentované Janem Bernardem, pozdějším děkanem fakulty.

ČT 2 dnes díky inteligentnímu programmingu splňuje kritéria „arte“ programu desetkrát víc než unyle moralistická podoba, jaká přežívala z „havlovských“ let. Systém tvůrčích dramaturgicko-produkčních skupin dokázal zajistit potřebnou pestrost pohledů na výrobu i vysílání. Ale na obrazovce uvidíme výsledky se zpožděním. To je rozdíl například od rozhlasu, kde jsou výsledky hned. Vynikající je sekce nových médií, vedená Pavlínou Kvapilovou. Malý tým vynikajících vysoce výkonných profesionálů, experimentující se sociálními sítěmi a internetem. V nich je osud ČT do budoucna. A tu vidím dobře.