Na začátku besedy Verner vzpomněl na nestora české egyptologie, akademika Františka Lexu, který zemřel v roce 1960, když Verner nastupoval na studium egyptologie na UK, což je jediné vysokoškolské pracoviště u nás, kde se egyptologie přednáší. Žákem akademika Lexy byl Jaroslav Černý. „V Egyptě prožil druhou světovou válku v exilu a po válce pro něj u nás nebylo místo. Nakonec odešel do Velké Británie, kde  se v polovině padesátých let stal profesorem egyptologie na Queens College v Oxfordu, na jednom z nejprestižnějších egyptologických míst na světě,“ informoval přítomné Verner. „Žákem obou dvou těchto egyptologů je Zbyněk Žába, který se zásadním způsobem zasadil o vznik tehdy československého, dnes Českého egyptologického ústavu. V něm působí několik profesorů, několik docentů a k nim v rámci různých vědeckovýzkumných projektů ještě přibývají doktorandi. Tento tým dnes pracuje nejen v Egyptě, ale také v Súdánu,“ vrátil se k současnosti uznávaný egyptolog.

Nedostatek vody a populační exploze

„V celé východní Africe a na Předním východě vůbec se nedostatek vody stává opravdu velmi vážným problémem,“ informoval přítomné profesor Verner. „Velice úzce to souvisí s dramatickou demografickou explozí v celé této oblasti, a proto se některé východoafrické země rozhodly získat vodu pro sebe, protože kvotace, kterou před druhou světovou válkou ještě Britové, koloniální vrchnost, rozdělili nilskou vodu mezi země východní Afriky, ta už je dávno překonaná. Jednak tou demografickou explozí, jednak bouřlivým a velmi chaotickým rozvojem těchto zemí.“  Bez ohledu na druhé země si staví podle Vernera jednotlivé státy svoje přehrady a snaží si zadržet na svém území co nejvíce vody.  Dnes se na území Súdánu buduje dokonce celá soustava vodních přehrad a vodních nádrží. Vyvolává to samozřejmě velké politické pnutí mezi jednotlivými zeměmi východní Afriky. „Egypt de facto začal stavbou velkou Asuánské přehrady – s ní je také spjato založení egyptologického ústavu v roce 1958. Tehdy se československá vláda rozhodla pomoci při záchraně památek Núbie, které měly být zatopeny obrovským jezerem, jež mělo vzniknout stavbou přehrady. Dnes nazývané Násirovým nebo Asuánským jezerem, je dlouhé okolo 500 kilometrů, sahá hluboko do Súdánu a místy je široké až 50 kilometrů. Pod ním samozřejmě navždy zmizelo obrovské kulturní a historické dědictví starého Egypta. Vzhledem k tomu, že Československá republika se k pomoci na záchranné archeologické akci pod záštitou UNESCO přihlásila, ale neměla dostatek deviz, tak to řešila tím, že vyslala do Núbie český odborný tým egyptologů a archeologů. V rámci tohoto týmu jsem se tam také já v roce 1964 poprvé jako student dostal,“ vrátil se ke svému milovanému povolání i koníčku světově uznávaný egyptolog. 

„Náš tým pracuje v Súdánu na dvou lokalitách, které jsou právě ohroženy těmi budovanými přehradními soustavami. Jednou z lokalit je Sabaloka, kde náš tým objevil a zkoumá velké mezolitické pohřebiště z před zhruba 10 až 12 tisíci lety. Druhou lokalitou, kterou náš ústav zkoumá, samozřejmě v úzké spolupráci se súdánskými archeology a v podstatě na žádost súdánských úřadů, je lokalita Usli, kde začíná odkryv, protože tam začaly práce před několika málo lety, odkryv velkého chrámového komplexu z doby Nové říše, kdy tato část Súdánu byla pod egyptskou svrchovaností,“ popisoval. Vlajkovou lodí je však výzkum pohřebiště v Abu Síru, jež leží uprostřed pyramidových polí, která se táhnou v délce zhruba sto kilometrů od západního okraje Káhiry.