Ve filmu bylo představeno působení Abdula Azíze jako nejvyššího duchovního tzv. Červené mešity, která je jedním z hlavních pákistánských center radikálního islámu. Po bojích o tuto mešitu, na niž v roce 2007 zaútočily vládní jednotky, Azíz zasvětil svůj život jedinému cíli – svrhnout sekulární vládu. Ve filmu sám Azíz vysvětluje svá fundamentalistická stanoviska, objevují se ale i pohledy do radikálních škol, kde jsou pákistánští chlapci od raného dětství vychováváni k jedinému cíli, jímž je džihád. V Pákistánu přitom takových škol přibývá, protože poskytují nejchudším dětem kompletní zaopatření, a rodiny je proto ochotně do takových zařízení přivádějí.
Lenka Hrabalová ve svém komentáři k filmu konstatovala, že je v něm zobrazen známý model společnosti, kde jsou jednak extrémní fundamentalisté, umírnění muslimové a prostí lidé, kteří na to doplácejí. Lukáš Lhoťan situaci v Pákistánu zobrazenou ve filmu popsal jako střet dvou částí společnosti, kde se nijak neprojevuje jasný postoj státu. „Stát nechává fundamentalismus vzniknout, existovat a expandovat, a ve chvíli, kdy mu situace přerostla přes únosnou mez, zasahuje násilím a chová se jako slon v porcelánu, což dokazuje jen jeho bezradnost,“ uvedl k pákistánské situaci Lukáš Lhoťan.

Na dotaz, zda existuje nějaký optimální model chování státu k radikálům, Lenka Hrabalová uvedla, že v muslimském světě nezná jedinou vládu, která by to nějak rozumně zvládala, ale revoluci zatím podle ní nejlépe ustálo Maroko a Jordánsko, kde vlády nejsou sekulární, ale jsou zčásti postavené na náboženském principu, a proto mají před lidmi mnohem větší autoritu. Podle Lukáše Lhoťana je konkrétně v Pákistánu problém v tom, že nejde jen o otázku extremismu a radikálů, ale hrají tam roli další problémy jako vysoká porodnost, nedostatek možnosti zlepšit sociální podmínky lidí a to, že se pak pro početné chudé rodiny stávají náboženské školy přijatelnou variantou. Upozornil také, že není možné vždy uplatnit jen evropský pohled. „Už samotný fakt, že jde o problém spojený s islámem, pro nás v Evropě ztěžuje pochopení situace, protože máme s islámem  relativně novou zkušenost, jde jen o několik desítek let, po něž se zde tento problém řeší. Například ve zmíněném Maroku a Jordánsku jsou monarchie a vztah lidí ke králi jiný než třeba v Pákistánu, kde je republika,“ řekl Lukáš Lhoťan.

V Maroku se radikalizace omezila

Jako příklad poměrně úspěšného řešení problému s radikály Lenka Hrabalová popsala postup marockého krále. „V Maroku král vyřešil boj s radikalismem tak, že v první fázi udělal razie, zatkl tisíce lidí a lze zjednodušeně říct, že kdo měl na ulici tradiční oblečení, šel automaticky do vězení. Bylo to kritizováno jako represe, ale podařilo se mu – i díky tomu, jak se k zatčeným choval –  že nakonec radikálové, kteří původně kázali proti němu a označovali jej za syna ďábla, dnes kážou v jeho jménu a jsou jeho zastánci,“ uvedla arabistka Hrabalová. Maroko dnes podle ní funguje i jako inspirace pro jiné země, kde je islám výrazným náboženstvím, zejména v Africe. Mnohé africké země si objednávají školení svých náboženských představitelů v Maroku, kde tráví v náboženských školách dva roky a pak se vracejí do vlasti; například Mali, Guinea, Nigérie, Pobřeží slonoviny nebo Keňa mají zájem situaci s radikálním islámem řešit tímto způsobem.

Se zmínkou o represích padla otázka, zda i přes úspěchy s bojem s radikalismem přece jen není problémem porušování lidských práv to, že násilí proti radikálům plodí opět násilí. Lukáš Lhoťan připustil, že jde o velmi kontroverzní otázku, je ale podle něj vůbec sporné, jestli ve zradikalizovaných společnostech vůbec existuje řešení, které by lidská práva neporušovalo. „Kvůli sociálním podmínkám a radikální ideologii je bohužel těžké s problémem bojovat bez represivních metod. Pokud by šlo o malou skupinu několika jedinců, je represe až poslední varianta, ale v případě státu, kde geometrickou řadou narůstá počet stoupenců fundamentálního směru islámu, je umírněná reakce problematická. Jde totiž o otázku střetu mezi snahou o liberální reformu v islámu a fundamentalisty, kteří tvrdí, že se chtějí držet doslovného významu Koránu,“ řekl Lukáš Lhoťan. V tomto ideologickém  střetu podle něj zatím ti umírnění vždy s radikály prohráli. Problém je v tradici ideologizace, už nejbližší Mohamedovi příbuzní se začali navzájem v boji o moc zabíjet a museli to ospravedlnit tím, že tvrdili, jak jejich odpůrci zradili Mohameda. To dnes způsobuje, že největší obětí islámského terorismu jsou muslimové. V Pákistánu je problém v tom, že se ve společnosti vytvořily dva tábory a žádný z nich není schopen přistoupit na jakýkoli kompromis, takže je otázka, jestli bez nějakého porušení lidských práv lze situaci vůbec vyřešit.

Bez násilí se proti radikálům postupuje těžko

V debatě padla i otázka, jak může působit proti radikalizaci vzdělávání. Podle Lenky Hrabalové to je rozhodně dobrá cesta a určitě je dobré imámy v islámských církevních školách v Pákistánu (medresách) a učitele vyškolené v Saúdské Arábii nahradit těmi, kdo představují umírněný islám. „Zásadní věc je ale práce se zanedbanými regiony, dokud budou chudí a zoufalí, budou k radikalismu inklinovat. Negativním příkladem je severní Mali, kde vláda na oblast zapomněla, rozmohla se tam chudoba a hlad – a pak přišla al-Káida, postavila tam nemocnice, silnice a poslala pár učitelů, kteří lidi zpracovali tak, že to vedlo k náboženské revoluci. Tyto regiony potřebují pozornost jak od své vlády, tak od mezinárodních organizací, stačí přitom pár lidí, kteří dokáží udělat velké změny,“ uvedla k řešení Lenka Hrabalová.

Lukáš Lhoťan by podle svých slov nebyl tak optimistický. Jakmile totiž někde zakoření skupina fundamentálních muslimů, je velmi těžké ji porazit jinak než, že se zasáhne násilně a poruší se tím lidská práva. „První, co radikálové začnou dělat, je propaganda, která tvrdí, že jakékoli odchýlení od směru, který definovali, je snaha nevěřících zničit islám. Ono zní hezky, když se v Evropě řekne, že by se měli fundamentalisté odstranit a nahradit umírněnými muslimy. Je ale otázka, nakolik by prostředí řadových věřících toto akceptovalo, pro ně by to totiž už mohlo podle fundamentalistického pohledu znamenat snahu změnit jejich pravý výklad islámu. Velkou otázkou tedy je, jak to vůbec provést – z jedné strany je náš problém radikální ideologie, z druhé jsou jím ti lidé, kteří jí věří,“ řekl arabista Lhoťan. Je podle něj vždy třeba zajistit, aby radikálové nemohli páchat další škody a tady je jedinou variantou represivní režim, který tyto lidi přijatelným způsobem izoluje. Má přitom dvě možnosti – buď se je snaží přesvědčit, že to, v co věří, je špatné, nebo je izoluje, aby to nemohli šířit. „Při počtu radikálů v Pákistánské populaci by se to bez detenčních táborů nedalo realizovat. Vláda je proto v koncích, protože vidí, že bez represí a porušení lidských práv radikalizaci nezastaví, na druhou stranu ví, že ji to dostane do centra kritiky ze Západu. Z jeho strany je snadné kritizovat porušování lidských práv, protože to tady nikoho nic nestojí, ale vláda v Pákistánu stojí před otázkou, co má s radikály dělat. Otázek a komplikací je mnoho,“ konstatoval Lukáš Lhoťan.