„Pro mne je ‚hlubinou bezpečnosti‘ Bůh. Proto nejsem člověkem ani apokalyptickým, ani fňukajícím. Už pár tisíciletí zní z Bible nejčastější výzva: Nebojte se. Je to slovo osvobozující od existenciálního strachu, který svazuje a ochromuje. Strach biologický, pudově sebezáchovný, existenční mě jako ostatní lidi nutí hledat cesty z toho, co nás ohrožuje,“ uvedla ParlamentnímListům.cz Jana Šilerová.

Nebezpečné laškování ustrašených politiků a Mnichovská dohoda

Podle ní Česko není pupek světa, ale součást celku, univerza. „Žiji na Ostravsku s vysokou nezaměstnaností, nešetřeným ovzduším (i když s léty za komunistů se to nedá srovnat), s bezdomovci při faře, se starými opuštěnými lidmi a romskou populací... Přesto rok 2014 v našem geografickém pásmu jsme prožili v bezpečí bez válek, hladu (naopak s desítkami pitomých pořadů o jídle a dietách), v teple s teplou vodou, elektřinou (na sebestředné blinkání Facebooků), plnou nádrží v autě, ve svobodě slova i činu (někdy až bezmezné), se sociálním a zdravotním zabezpečením (při vší kritice ve velké většině světa nevídaným). Jsme svobodnou demokratickou zemí v EU, při všem jejím klopýtání, které nese nejen ekonomická nesourodost pospojovaných zemí. Jsme v NATO,“ řekla dále Šilerová.

„Nebezpečné laškování některých ustrašených politiků směrem na Východ, vysvětlované ekonomickými zájmy a korektní vyvážeností s naprostým přehlédnutím lidských práv nám připomíná tragické postavičky u Mnichovské dohody, které nás vydaly první a pak na Jaltě další totalitě. Zrovna my bychom neměli zapomínat,“ pokračovala.

Kolektivní svědomí poslanců

„Škoda, že Ústavu a zákony nového režimu nám tehdy dávali dohromady zčásti i bardi režimu minulého. Proto ty dnešní slepence slepenců a novelizace novelizací, v nichž skvěle surfují fikaní advokáti, ochotní vysekat kohokoli z čehokoli, pachatele na úkor oběti, byť obětí byl i vykradený stát. K tomu všemu poslanci nehlasují podle svého svědomí, jak mají ve slibu, ale – světe, div se – podle ‚kolektivního svědomí‘ svých poslaneckých klubů! Chtějí platy srovnatelné se soudcovskými. Výška soudcovských platů je absurdně obhajovaná jejich nepodplatitelností. Jenže: Buď jste slušní a nepodplatitelní i s malým platem, nebo korupčníci, byť prachatí. Že to hlava obyčejných smrtelníků nebere, není tou naší deklarovanou českou závistí, ale zkušeností s letitými vleklými soudy docela obyčejných kauz i případů, v nichž si policie jako moc výkonná připadá jak bezmocná trouba, zatímco si soudci tzv. korektně předávají dokola léty převařené horké brambory,“ konstatovala.

Poslanci by měli podle ní své platy srovnat spíš směrem dolů k lidem, kteří je s důvěrou volili a kteří v pevné pracovní době bez alkoholu, s Damoklovým mečem nezaměstnanosti nad sebou by byli dávno vyhozeni z práce za podobnou kvalitu, jakou poslanci odvádějí. „Jasně. Znám i slušné a odpovědné poslance... Přesto jsme to my, voliči, kteří v reálu a v konečném důsledku neseme větší odpovědnost a zejména následky jejich neodpovědných rozhodnutí,“ doplnila.

Bez politiků by šel svět dál, ale bez uklízeček by se zhroutil

„Že to u nás funguje, je jen díky těm, kterým se v totalitním režimu s potměšilou komunistickou arogancí říkalo pracující lid (ne lidi), a dělnickou prací se trestalo. I tento rok a další léta budou ležet na těch, kdo berou vážně a odpovědně, ba s tvořivou láskou svou práci jako službu (v třídírně uhlí a ve skladu supermarketu to však lze stěží). V statistické hitparádě povolání jsou uklízečka i farář na chvostu žebříčku. Lichotí mi to. Bez politiků a poslanců by svět šel dál. Bez uklízeček by se zhroutil. Kdo by utíral špínu našich WC, podlah a odpadkových košů? I dobrý duchovní pracuje s odpadem našich hříchů a pomáhá dávat dohromady ‚duše s vytrhanou podlahou‘. Nedělím své bližní na věřící a nevěřící. Všichni jsou jen na cestě. A občas jako princové z archetypu pohádek volíme ve své svobodě nesprávně, ale pořád s šancí nápravy,“ sdělila ParlamentnímListům.cz emeritní biskupka olomoucké diecéze Církve československé husitské.

„Můžeme reflektovat svou minulost – osobní, národní, kulturní, církevní. Osobní: V čem jsem chyboval, ublížil, neodpustil. Nesoucítil. Národní: Proč nejsme ochotni vyrovnat se s dědictvím totality. Civilizace: Co se nám v Evropě nyní vrací zpět z jejích někdejších koloniálních hříchů. Kulturní: Záplava diskuzí o hodnotách naší kultury tak souvisí s rozklížením a opuštěním křesťanských hodnot. Církevní: Je zajímavé připomenutí – protestantský sever je ekonomicky vyspělejší než katolický jih,“ dodala s tím, že ekumenicky však jsme k sobě navzájem pořád nekřesťansky přezíraví.

Euroatlantická demokracie

Poté uvedla, za co je vděčná euroatlantické demokracii. „Euroatlantické demokracii jsem vděčná za její schopnost a ochotu nejen dějinné reflexe jejích provinění: otrokářství, Guantánamo, odposlechy. Totalitní státy toho zneužívají k propagandě proti demokracii a smějí se nám jako slabochům. Není to však projev naší slabosti, ale naopak síly. Teprve otevřená důkladná, v demokratickém dialogu vedená sebereflexe je cesta k nápravě a proměně. Ne změně. Ta bývá jen kosmetická, jak v pohádce o dědečkovi, který pořád měnil, až vyměnil,“ podotkla Šilerová.

Uprchlíci a strach z muslimů

Podle ní nám však chybí proroci. „Ne věštkyně s koulí a horoskopy. Proroci nevěštili budoucnost! Naopak velmi pečlivě diagnostikovali přítomnost až na dřeň, uměli ji analyzovat, s odvahou nést svou kůži na trh ji pak sdělovat mocným i bezmocným. Čtěte Bibli, tam to všechno je. Nebyli korektní. Korektnost není v kořenech judaisticko-křesťanského podloží naší kultury. Korektnost není ani studená, ani horká. Je jen znamením opatrnického přeprávničení a zbabělého strachu. Právě korektnost dnes umožňuje extremistům všeho druhu nalézat skuliny a prostor pro jejich počiny. Erich Fromm už v 50. letech přirovnal situaci na Blízkém východě k manželství – nemá to řešení. K tomu se dnes přidal radikální islám a uprchlíci zaplavující sebespokojenou a nepřipravenou Evropu. Demograficky stagnující a stárnoucí. Korektní i extremistickou. Křesťansky vychladlou. Amerika jí nemůže pořád dělat četníka,“ myslí si Šilerová.

Arabské země by prý měly samy řešit své radikální soukmenovce, kteří ohrožují ostatní i je samotné. Dubaj by měla být otevřenější k arabským uprchlíkům spíše než k turistům. „My můžeme a máme přijímat uprchlíky podle svých možností. V první řadě pak křesťany z arabských zemí. Ti jsou krutě pronásledováni jak šíity, tak sunnity v pro nás neprůhledných a nesrozumitelných nábožensko-politických a národních propletencích napříč muslimským světem. Náš strach z muslimů v nás evokují vzpomínky na také slušné Němce postupně zfanatizované také několika radikály v bavorské hospodě,“ konstatovala.

Růst HDP ponechme rozvojovým ekonomikám

„Neustálý růst HDP ponechme rozvojovým ekonomikám (paradoxně Libérie s ebolou a nepředstavitelnou bídou je v první desítce s největším růstem HDP). My můžeme růst snad leda do kvality a na duchovní hlubinu. Třeba i tím, že se nenecháme manipulovat médii, která nám očima selektivních klipů ukazují svět, jaký není, v němž je nejlépe placenou komoditou šok, negativita a utrpení naživo. Třeba tím, že se nenecháme sevřít virtuálním životem do sebe zacykleného Facebooku, ale oslovit skutečným setkáním ‚face to face‘. Abychom ‚udrželi svou duši pohromadě‘ (řečeno s Janem Husem),“ uvedla.

Na závěr ještě připomíná prorocké slovo jednoho z nejvýznamnějších českých filozofů Jana Patočky: „Když už Evropa ztroskotala s uzavřenou duší, pak v poevropském údobí číhají daleko ostřejší protiklady, které by mohly být osudnými při dnešní zvýšené, na podstatu samotného života zaměřené ničitelské technice, která asi patří ke kvintesenci uzavřené duše… Je zapotřebí duchovní konverze, mají-li být problémy přístupny pozitivnímu řešení. Věda a technika je samy nevyřeší… Výchovu k novému věku nelze budovat tam, kde je člověk viděn jako věc mezi věcmi, jako síla mezi silami, zkrátka nemůže být uskutečněna duší uzavřenou.“