"Civilizovaný svět provádějící neokolonialistickou politiku pomocí bomb a raket je rozhořčen. Několik pomatených francouzských občanů sáhlo na svobodu slova. Ve vzniklém chaosu ale zanikly základní otázky. Co ta svoboda projevu nebo slova vlastně obnáší a kam až sahá? A kdo určuje, kam až lze zajít,“ začíná se zamýšlet nad událostmi spojenými s vyvražděním části redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo islámskými extremisty Jiří Jírovec, nezdolný kritik politiky Západu. Pro ParlamentníListy.cz se vyjadřuje i k problémům, které měl se zveřejňováním svých textů na serveru Britské listy.

Čulíkovy rady, jak co číst

"V dubnu roku 1999 bombardovala letadla NATO budovu jugoslávské televize v Bělehradě. Prý to byl legitimní cíl. Potíž byla v tom, že personál budovy pracoval i pro západní média, a tak nezůstalo jen u politování nad okrajovými škodami. Tělo maskérky, které vyčuhovalo pod zhrouceným stropem, přece jenom nešlo úplně zatajit,“ říká na úvod. V jednom článku pro Britské listy (BL) tehdy Jírovec napsal: "Možná, že NATO má nějaký předpis na to, od jakého poměru lži a pravdy lze bombardovat. Otázka je, zda platí i interně. Asi ne, protože to by už dávno museli nějakou chytrou střelou zlikvidovat i vlastního mluvčího, který s neuvěřitelnou arogancí šíří polopravdy připravené jeho propagandistickými poradci.“

Šéfredaktor Bristkých listů pod článkem poučil čtenáře o tom, jak správně mají tento článek číst, když napsal: "Příspěvek Jiřího Jírovce protestující proti bombardování srbské televize je zaujatý, protože pomíjí zločinnou propagandu vedoucí k mnoha úmrtím, kterou už řadu let tato televize šíří... Zastávám názor, že člověk, který pracuje pro takovou instituci, nese za její dílo vlastní část viny.“

O několik dní později byl ve zmíněných listech otištěn článek Jana Kellera. Byl v něm tento odstavec: "V podobě letadel NATO dostává liberalismus konečně křídla. Rozhodování, co budou a co nebudou od večera poslouchat, je sejmuto z beder samotných posluchačů. Budou mít plnou svobodu poslouchat ty stanice, které nebyly vybombardovány.“

Čulík tehdy rovněž přispěchal s instrukcí, jak číst Kellera: "Chtěl bych velmi důrazně podtrhnout, že je třeba rozlišovat právo na svobodný názor od bezostyšného, záměrného a manipulativního šíření lží... Jsem rád, že reakce Západu v případě tvrdého porušování lidských práv ve velkém měřítku už přestaly být zdrženlivé, a doufám, že tento princip bude Západ uplatňovat častěji, když bude docházet ke genocidě nevinných lidí.“ Šéfredaktor BL se k tehdejšímu souhlasu s bombardováním nepříjemného sdělovacího prostředku prý už nehlásí.

O billboardu Václavka a Dášenka

Od té doby uběhlo skoro šestnáct let a několik válek. LMimochodem, ta v Afghánistánu je už delší než třicetiletá válka, kterou jsme probírali v dějepisu a jejíž časový rozměr si naše studentské hlavy neuměly představit. Propaganda, která pomocí lží ospravedlňuje ničení cizích zemí, poskytuje nepřímý důkaz o selhávání naší demokracie. Máme svobodu slova, řekněme tak velkou, že se můžeme pozastavit nad tím, že jsme byli obelháni. Lži totiž bývají dříve nebo později odhaleny. Jenže události se valí a pravda již nikoho nezajímá, nebo propaganda na celou věc kydne záplatu jako na díru v silnici. Lež na lež, jako asfalt na asfalt. Výsledek je, že se nikdy nic nestane. Nikdy a nic,“ dodává pro ParlamentníListy.cz.

"Svoboda slova nepochybně souvisí s právem nesouhlasit. V případě karikatur Mohameda byl nesouhlas bohužel vyjádřen násilně a o život přišlo na dvacet lidí. To je ale jen nepatrný zlomek počtu obětí, jež mají na svědomí generálové a prezidenti, kteří posílají bomby a rakety na cizí území. Mělo těch několik islamistů právo na nesouhlas? A pokud ano, tak se musíme ptát, proč jim prostřednictvím násilí, které sami šíříme, dáváme k zabíjení tak solidní návod,“ zamýšlí se dál.

I v Česku se roní krokodýlí slzy nad smrtí karikaturistů a ohrožením svobody slova. "Jakápak svoboda slova, když je klidně cenzurován prezident Zeman. Připomeňme si, že vydavatel Vladimír Stwora ze Zvědavce byl souzen za to, že přetiskl překlad článku o holokaustu. V Česku nesmí vyjít Mein Kampf, přestože to je historická kniha a bývala běžně k dostání v kanadských knihkupectvích. Vzpomeňme na Topolánka, který přestal být premiérem, když o Fischerovi řekl, že je Žid a při jednání, na rozdíl od některých jiných politiků, uhýbá,“ dívá se do minulosti.

"Připomeňme si, že se manželé Havlovi cítili velmi, ale velmi uraženi plakátem Milana Knížáka Václavka a Dášenka. Jako odškodnění žádali pět milionů, ale dostali jen půl milionu korun, protože soud neuznal, že by zmíněný umělecký výtvor byl pro Václava a Dášu urážlivý. Odškodnění dostali za to, že jejich jména prý byla bez souhlasu použita v reklamě,“ vzpomíná dál s tím, že Václav a Dáša Havlovi se možná považovali za božské a vtipy na jejich účet za blasfemii.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Papalášové a slova o válce

"Vraťme se do Paříže, kam se v hojném počtu sjeli představitelé států, které vedou a podporují války na Středním východě a jsou zodpovědni za utrpení občanů v oné oblasti a za jejich exodus ze Sýrie a dalších zemí. Kdyby byla svoboda slova, tak by se novináři neměli bát označit je jako potenciální válečné zločince,“ podotýká.

Papalášové se podle Jírovce sjeli do Francie, aby si bezpečně odděleni od davu, s ostřelovači na střechách a vyčistěnými ulicemi, užili fotografování a projevili semknutost kolem názoru na akci. "Nikde ani trocha sebereflexe. O pocitu viny ani nemluvě. Slovo válka je používáno až hrozivě často. Slovo mír jakoby ze slovníku zmizelo,“ stěžuje si.

Smrt karikaturistů spadla, jak soudí Jiří Jírovec, těmto politikům do klína přesně v okamžiku, kdy potřebují co nejlépe prodat válku proti Islámskému státu. "Karikaturisté si možná mysleli, že slouží dobré věci. Teď, již nevědomky, budou sloužit pro ospravedlňování dalšího násilí a války,“ dodává geolog a krajan z Kanady pro ParlamentníListy.cz s tím, že tato skutečnost je největší tragédií celé události.

• TÉMA: Masakr v Paříži