Tak už to začalo?

Motto.

Zatímco Česká republika vynakládala obrovské prostředky na účast českých vojáků v afghánském dobrodružství, v němž díky českým politikům, při vší úctě k výkonu a obětem nasazených českých vojáků, pomáhá především vytvářet zdání „mnohonárodnosti“ této zahraniční operace USA proti islámu a islámským radikálům, tak na Letné za ministerstvem vnitra proběhla veřejná, dobře organizovaná demonstrativní hromadná motlitba tří stovek nejen českých muslimů.

S čím si vlastně zahráváme?

Krvavý pátek. V tomto duchu hovoří média o útocích v Kuvajtu, Francii, Tunisku i o útocích v Iráku a Sýrii (stojících tak trochu ve stínu těch prvních tří zmíněných), k nimž došlo 26. června a které spojuje jediné – islám jako náboženské vyznání jejich pachatelů, a ve většině případů i obětí. Ostatně islamističtí radikálové se už v pátek přihlásili k atentátu na šíitskou mešitu v Kuvajtu, kde zahynulo podle dostupných informací 27 lidí, a v sobotu rovněž k útoku v Sousse, který si vyžádal 39 životů. Tato tragédie se navíc bezprostředně dotýká Evropy, odkud pocházela naprostá většina obětí, a jen se štěstím minula české rodiny, trávící zde svou dovolenou.

Komentátoři hledají spojitosti, konstruují domněnky o koordinovaných akcích ze strany Islámského státu (IS) a předhánějí se v úvahách nad pohnutkami pachatelů jednotlivých teroristických útoků. Nemohu a nechci spekulovat o tom, co vedlo nenápadného tuniského studenta Sajfaddína Rizkího, aby pomocí kdoví jak získaného samopalu a granátů zaútočil na nic netušící bezbranné turisty na hotelové pláži; nebo zaměstnance americké firmy Air Products nedaleko francouzského Lionu, Yassina Salhiho, aby uřízl hlavu svému francouzskému šéfovi, pověsil ji spolu s islámskou vlajkou na plot objektu a poté se pokusit vyvolat výbuch uskladněných tlakových lahví plných acetonu a kyslíku. Je však nesporné, že k těmto útokům došlo jen pár dnů poté, co mluvčí Islámského státu výzval příznivce této organizace, aby o letošním ramadánu, který je vymezen daty 18. června až 17. července, vystupňovali své akce proti jejím nepřátelům a nevěřícím. Ledacos nasvědčuje tomu, že tato výzva byla vyslyšena.

Bez ohledu na místo, kde došlo o „krvavém pátku“ k útokům, a na osobu či osoby útočníků, mají všechny tyto – z našeho pohledu – tragédie, z pohledu pachatelů jde o vítězství islámu, jedno základní pojítko – typicky islamistické pohrdání životem jak vlastním, tak obětí, a dále snahu způsobit „nevěřícím“ či „nepřátelům“ maximální škody a vyvolat v nich co největší strach krutostí a cyničností akce. Paradoxem přitom je, že nejkrutějšími islamistickými teroristy současnosti (alespoň prozatím) nejsou nějací utečenci z Afriky, zvyklí na zabíjení, ale podle pasu Francouzi či Britové, jejichž rodiny často žijí v těchto evropských zemích již několik generací. Stejně tak se může úředně jednat o Němce, Američany nebo dokonce Čechy. Na černé Afričany s jejich mačetami, s naprosto odlišnou kulturou, při současném postoji evropských vlád ostatně asi také brzy přijde řada.