Od Euromajdanu v Kyjevě uběhly dva roky. Když se ohlédnete, jak je hodnotíte?

Byly nesmírně dramatické. Ten vývoj se týká nejen Ukrajiny, ale i Evropské unie a našich vztahů s Ruskem. Málo se o těchto věcích mluví v širších souvislostech. Vladimir Putin nedávno prohlásil, že rozpad SSSR je největší katastrofou dvacátého století. Přes rozpad SSSR se rusko-ukrajinské vztahy díky kleptokracii na Ukrajině a díky nerovnocenným vztahům s Ruskem nezměnily. Majdan je v tom podle mě stejně důležitá změna jako rozpad SSSR. Ukrajina se rozhodla vyjít ze sféry vlivu Ruska. Pro mě je důležité, že se nám přes složitost situace podařilo udržet hlavní důraz na to, že pro EU, Brusel a hlavní města členských zemí nejde o žádnou geopolitickou hru. Jde o transformační misi. Padla železná opona, střední Evropa se připojila, západní Balkán se také přetransformoval a Ukrajina byla posledním bílým místem v Evropě. Ne kvůli tomu, že si jej chce nějaký plánovač v Bruselu vyšrafovat, ale proto, že lidé, kteří tam žijí, chtějí mít podobné zákonodárství, jako máme my. Chtějí mít v úctě soudy jako my. Chtějí mít podobné školy, bezpečnost potravin, žít životem Evropanů. Po dvou letech zde máme asociační dohodu, jejíž ekonomická část začne platit od prvního ledna. To považuji za velmi důležité. Evropa je rozdělená víc než kdykoliv jindy před tím. Zažila poprvé od druhé světové války vytváření nových hranic pomocí síly a hrozeb. To jsou věci, které od nás vyžadují přemýšlení nejen nad tím, co s Ukrajinou, ale i co s Ruskem. Jaké s ním chceme mít vztahy.

Nebyla Ukrajina vždy hraničním pásmem, které se intervencemi EU a USA přeměnilo v bojiště?

Tím, kdo nabízí konkrétní program Ukrajině, tedy asociační dohodu, nejsou USA, ale EU. Jeden z mýtů, který se neustále pěstuje a připomíná, je mýtus, že USA hrály zásadní roli v přípravě Majdanu a v jeho směřování.