Minulý týden jste předpokládala, že z vyšetřování „ruské stopy“ v amerických prezidentských volbách toho moc nebude. Zvláštní vyšetřovatel Mueller od té doby „máknul“ a obvinil jednak někdejšího šéfa kampaně Manaforta, tak dalšího pracovníka kampaně Donalda J. Trumpa, který byl však poměrně nízko postavený. Vyšetřování nyní stojí na tom, zda tito dva „zazpívají“. Měníte po týdnu názor na celou věc?

Pokud to minule vyznělo tak, že se něco zásadního změní z týdne na týden, tak se omlouvám, nemyslela jsem to tak. Většina politických procesů má svou dynamiku a setrvačnost, které v časech, kdy máme skoro vše k dosažení „na jeden klik“, bývají k uzoufání zdlouhavé a nudné. Ale tak to prostě je. Čili na svém názoru, že budou padat hlavy, nic neměním, jen jsem minulý týden svým vyjádřením nemyslela, že budou padat okamžitě a že se jich hned několik stovek bude bezprizorně povalovat někde kolem Capitol Hill…

A teď vážně. Zvláštní vyšetřovatel celé „ruské stopy“ a současně i Obamův šéf FBI Robert Mueller si předvolává první dva „Trumpovy muže“ a má pro ně připravenou obžalobu snad v tuctu bodů, ale… Právě Mueller musel z titulu šéfa FBI vědět o všech nezákonnostech/zločinech Hillary a Billa a jejich fondu a jako takový je musel/chtěl z politických důvodů krýt, a tak jeho samotného tipuju na jednoho z prvních, kdo časem padne. Tím spíš, že nový – po neúspěšných volbách nový – Národní výbor Demokratické strany dal od všeho, co kdy Hillary napáchala nebo si zaplatila, ruce pryč, jako že oni jsou teď ti muzikanti. Jistě, říkám, že „padne“, ale „v teplácích“ ho fakt nevidím. Na to se má (nejen) americký establishment napříč politickým spektrem až moc rád – kdyby šel do vězení jeden z nich, mohl by vyvolat dominový efekt… A co bychom si bez těch amerických nositelů „pochodní demokracie“ asi tak počali, kdyby byli všichni po zásluze v base, že?

A třeba kauza Paula Manaforta není ani tak o Rusku, jako o Ukrajině, neboť zmíněný býval čímsi jako poradcem svrženého prezidenta Janukovyče. U nás Janukovyče nálepkujeme jako proruského, ale vlastně jen proto, že odmítl první nástřel dohody s EU a chtěl pro Ukrajinu vyjednat lepší podmínky. Byl za to svržen Majdanem, tedy „demokratickým vzepětím ukrajinského národa“ (nebo tak nějak) a proklet. Za Porošenka pak už Ukrajina před EU klekla, nyní je plně v kolenou a kotnících a všichni jsou spokojeni, neb tak, a ne jinak to mělo být. A Manafort přitom nyní může osvětlit i milionové „vklady“ do Clintonovic fondu, které pocházely z Ukrajiny. Dostupné údaje tvrdí, že ukrajinští oligarchové přispívali Clintonovým dokonce víc než Saúdové se svými petrodolary. A jistě za to něco i dostávali. Bude zajímavé sledovat, co z toho nakonec vyleze. Nicméně, v prvním týdnu skandálu kolem Hillary a ruského uplaceného vstupu do amerického uranového průmyslu například CNN celé kauze věnovala pouhé čtyři minuty zpravodajství, takže se mediálně zdá, že na této frontě je klid a všechno je v pořádku. Znáte to: Co není v televizi, neexistuje. 

Mezitím si ale obě strany – Trump údajně uplacený Ruskem a Hillary údajně uplacená Ruskem, z čehož mimochodem vyplývá, že celá ta supermocná Amerika je uplacená Ruskem a zobe mu z ruky (Chudák Janda!) – brousí nože na to, jak si to spolu rozdají. Anebo taky ne. Možná přijde vlna alibistické a pokrytecké přetvářky, že vlastně nikdo všechny ty své zlé sliny a obvinění nemyslel vážně... „a necháme to raději být“. Tedy, nechají to být ve stavu, kdy mají být hlavní americké politické síly zaplacené Ruskem? Bude to vcelku sranda, troufnu si předpovědět. 

A každý, kdo u nás bude dál trvat na tom, že naše „transatlantické vazby jsou životně důležité“ třebas pro „udržení demokracie, západních hodnot“… 

Vladimir Putin je v Teheránu, kam jistě nejel jen na výlet. Je zde Sýrie, je zde otázka ropy či zbrojních kontraktů, je zde společná nechuť vůči USA. Jaké další nepříjemnosti pro Američany by mohli Rusové společně s Íránem upéct? A jak špatné jsou tradičně špatné vztahy mezi Íránem a Saúdy, s nimiž Rusové také jednají? 

Nemá smysl předbíhat, uvidíme, jak rozhovory – Putin je v Teheránu už potřetí – ve finále dopadnou. Osobně bych ale žádné větší „diskrepance“ nečekala, protože obě strany si jasně uvědomují pozitiva jejich aliance. Spolu s dalšími státy – namátkou Sýrií, Tureckem, Libanonem, Jordánskem, nejspíš i Egyptem – mají nakročeno k utvoření mocenské osy, která překreslí tradiční politické mapy Blízkého východu, a tak nemají zapotřebí si navzájem házet klacky pod nohy. Přitom ale samozřejmě existují i body, v nichž si až tak moc nerozumějí – například otázka budoucího postavení iráckých i syrských Kurdů nebo třeba izraelské požadavky získat od Ruska nějaké záruky, že Írán nebude židovský stát přímo ohrožovat, i kdyby to někdy náhodou vůbec chtěl. 

Mnohé z těchto problémů jsou přitom otázkou výkladu slov – co Rusové myslí tím, když pro syrské Kurdy navrhují „federalizaci“? Jaké podmínky jsou v tomto návrhu, který by syrské Kurdy jednou provždy vyvedl z americké mocenské orbity, přijatelné pro Írán, Turecko a samozřejmě Sýrii? Dokud nevíme, co si Sýrie, Írán nebo Turecko představují pod pojmem „přijatelná vysoká míra autonomie“, budeme jen tápat. 

Další problém je politický – izraelský premiér Benjamin Netanjahu někdy už v roce 1993 poprvé zahrozil, že Írán „do tří let“ vyvine jadernou zbraň, s níž židovský stát okamžitě zničí. Od té doby svou „tříletou“ hrozbu pravidelně opakuje, až se z toho stává kafemlejnek. Nově se ale i v důsledku nerealistické izraelské politiky (a stejně nerealistické americké politiky, kterou Izrael adekvátně „řídí“) íránské nebo šíitské jednotky zjevily – sice bez jaderných zbraní – ale za to hned u Izraelem anektovaných syrských Golanských výšin. Nikdo nemá zájem na válce mezi Izraelem a Íránem, a dokonce ani Izrael – místo sebe do ní posledních dvacet let marně tlačí Ameriku. A tak se přijatelná stabilita nějak dojednat zcela určitě může. Uvidíme. Politických témat je hodně. A k tomu jsou samozřejmě i ta obchodní. Írán s Ruskem například spolupracuje na dopravě íránského zemního plynu do Evropy (což nám nevadí, protože se přece potřebujeme zbavit závislosti na ruských energiích); mluví se o tom, že Rusové postaví „trouby“, které íránské energie dopraví do Indie…

Zkrátka, uvidíme, co všechno se stane. Nové americké sankce komplikují mezibankovní platby mezi Ruskem a Íránem, ale Teherán beztak navrhuje, aby si mezi sebou platili v národních měnách. A Putin na nedávném Valdajském klubu zněl hodně rezignovaně. Oproti předchozím letům Západu už nenavrhoval žádnou spolupráci a „návrat k normálu“, jako by mezi řádky říkal: „Dělejte si, co chcete, už jste nám ukradení, a taky si budeme dělat, co chceme“… Na něčem takovém se s Teheránem snadno shodne. 

Doufám, že to na Západě někdo zaznamenal. Jistě, hned vzápětí v Moskvě přistál německý prezident se svou suitou… 

Mimochodem, když jsme zmínili ty Saúdy... Výhrůžka, že by mohli přestat obchodovat ropu v dolarech, byla dle vás jen rétorická figura, nebo by se to skutečně mohlo stát a mít reálný dopad?

Aktuálně to vypadá, že pokud budou chtít Saúdové prodávat ropu do Číny, budou muset už zakrátko vzít za vděk „jüany krytými zlatem“ a na dolary zapomenout. Znovu říkám, uvidíme, co bude, ale nepopiratelnou pravdou je, že nic netrvá věčně. Ani petrodolar.

Američané i nadále otálejí s dodávkou smrtících tzv. letálních zbraní Ukrajině. Cynik by možná mohl říct, že DJT má tolik problémů s vyšetřováním, vlastními odbojnými republikány, Sýrií a občas i s KLDR, že mu na kočkování Ukrajiny a Ruska nezbývá čas. Čím si vysvětlit americkou relativní pasivitu vůči Ukrajině? A je na Donbasu klid jen proto, že už je prostě zima?

Nejsem sice expertka na zbraně, ale jejich dělení na tzv. smrtící a nesmrtící mi připadá divné, protože mám silné podezření, že zabít se dá jakoukoli zbraní. Uznávám ale, že věta „Dodáme vám nesmrtící zbraně“ zní mnohem lépe – takřka až osvíceně – než obsahově stejné: „Vyzbrojíme vás po zuby.“ 

Nevím přesně, proč USA s těmito dodávkami dál váhají, ale odpověď se bude nejspíš skrývat v samotné vnitropolitické situaci na Ukrajině. Trumpův zvláštní emisar Kurt Volker se prý minulý týden v Kyjevě ze všeho nejvíc zajímal o to, jestli je Porošenko ještě pořád prezidentem, potažmo jestli v zemi ještě vůbec něco ovlivňuje a kontroluje. Netuším, k jakému závěru dospěl, ale ukrajinská média otevřeně píší o tom, že Porošenkova „trvanlivost“ už vypršela a jeho „životní cyklus“ se přiblížil ke konci. 

Zajímavá je i otázka ohledně „klidu“ na Donbasu. Ukrajinský hlavní vojenský prokurátor Matios spolu s ministrem obrany Poltorakem v týdnu prolomili tabu a oznámili, že ukrajinská armáda mimo bojové zóny od roku 2014 přišla o 2150 vojáků v důsledku „nebojových“ činností, zatímco přímo „na frontě“ a stejně nebojově o dalších 3700 vojáků. Celkem prý nebojová činnost – neopatrné zacházení se zbraněmi, alkoholismus, rvačky, nemoci a špatný zdravotní stav, rozbroje mezi ukrajinskými a ruskojazyčnými vojáky a tak podobně – připravila ukrajinskou armádu o 10 tisíc mužů. A v samotných bojích proti donbaským rebelům za tu samou dobu padlo „jen“ něco přes tři tisíce ukrajinských vojáků a příslušníků Národní gardy. K tomu prý mezi demobilizovanými účastníky bojů na Donbasu jich asi 360 tisíc trpí posttraumatickými syndromy, čímž jsou prý vesměs myšleny důsledky těžkého alkoholismu… To jsou neuvěřitelná čísla a neuvěřitelná fakta, tedy pokud si furt někdo hraje na to, že je Ukrajina „poslední výspou demokracie“ tváří v tvář „divošskému Rusku“. Vlastně není ani jasné, odkud „kyjevští“ skoro každý den berou informace o bojových činnostech, když je jejich armáda – unuděná a uzoufaná marným čekáním na ruskou agresi – v totálním rozkladu a deliriu tremens. 

Takže cynicky k otázce: Proč Američané váhají s dodávkami zbraní? Na jedné straně vidí další politickou černou díru, u níž se neví, kde končí a co je za ní, a na straně druhé je tu reálná hrozba, že se ukrajinská armáda s dalšími tunami zbraní ve finále jen o to rychleji sama zlikviduje. Silovou iniciativu by totiž pak plně převzaly různé dobrovolnické oddíly, ať už mají v hlavách Banderu, nebo jen ekonomický zisk v tradicích loupeživých rytířů… Jupí! Sláva všem našim „demokratickým revolucím“ na Ukrajině!

Vláda Španělska převzala přímou kontrolu nad Katalánskem, odvolala místní vládu a premiér Puigdemont utekl do Bruselu, kde ovšem nebude žádat o azyl. Nutno dodat, že v Barceloně se demonstrovalo za setrvání ve Španělsku. Kde se tedy ocitla celá ta „katalánská věc“? A do jaké míry přehánějí ti naši spoluobčané, když srovnávají Katalánsko s Kosovem?

Upřímně, v téhle kauze se začínám pomaličku ztrácet a netuším třeba, co přesně katalánské vedení hledá v Belgii nebo na jakém právním či jiném základě tam vlastně je, a tak řeknu snad jen to, že pro další vývoj bude nejdůležitější, kolik Katalánců zvolí v současné situaci „občanskou neposlušnost“. Je očividné, že skoro polovina z nich nezávislost odmítala, nyní je ale „míč na druhé straně“. Pokud bude pár milionů lidí důsledně a dejme tomu ještě rok dva odmítat účastnit se „hry na španělský stát“, Madrid prohraje. Má možná vojenskou a policejní kapacitu, aby vše „srovnal“, ale jak už dějiny mnohokrát prokázaly, myšlenka se silou zadupat nedá. A už jen samotný fakt, že Belgie přijala lídry katalánského separatismu, naznačuje, že pro Evropu tahle kauza ani zdaleka nekončí. Belgie je sama rozpolcená a Katalánci jsou tam kvůli sympatiím, nebo benevolenci... Aby je Madrid neumlátil zaživa? Nic nekončí. Už je mi to trapné opakovat, ale uvidíme, jak bude Evropa vypadat za takových deset let.

Rusové tvrdí, že Daeš bude zcela eliminován do konce roku. Je to příliš odvážné tvrzení? Není to spíše přání otcem odhadu? A jinak, když je v Rakka dobojováno, jaký je finální účet devastace tohoto někdejšího hlavního města Daeše? Je to lepší než v Aleppu?

OSN na konci léta tvrdila, že Daeš v Sýrii skončí do konce října, takže nový ruský odhad vypadá ještě vcelku konzervativně. Problém je spíš v tom, co si kdo pod pojmem „konec Daeše“ představuje. Jistě, ona teroristická organizace přichází o své poslední městské bašty. Ale co dál? Přesouvají se do pouštních oblastí a třeba jen v Damašku za poslední měsíc spáchali každý týden jeden teroristický útok a povraždili na pět desítek lidí. 

Američany podporovaní Kurdové nechali vyjít Daeš z Rakká, aby město snáz obsadili, což ve finále znamená, že se tisíce teroristů jen přesunou do jiných oblastí k dalšímu boji. A samozřejmě platí, že někteří z nich už toho budou mít „plné kecky“ a zamíří domů do Evropy. A nastává další problém: včera britský The Independent například zaujatě vysvětloval, že si i tito lidé, kteří páchali ve jménu fanatického výkladu islámu ta nejhorší myslitelná zvěrstva, zaslouží spravedlivé zacházení, protože jinak bychom se prý dostali na jejich úroveň… Jedny švédské noviny nedávno psaly o třech navrátilcích Daeše, kteří si na úřadech stěžovali, že je nikdo nechce zaměstnat, protože jsou hrdlořezové, a tak jim švédské úřady povolily změnu jména. No, nevím. Znamená to, že jsou v Evropě síly, které chtějí přijmout teroristické hrdlořezy jako „občany“? 

Osobně jsem proti trestu smrti, ale v případě Daeše tak nějak doufám, že Rusové, Syřané, Íránci a jejich spojenci – na rozdíl od Západu, který na Daeš dál svým způsobem sází – pozabíjejí přímo na bojištích co nejvíc z nich. Tohle už není o nějakém malém zlodějíčkovi, jehož krádež autorádia se dá omluvit těžkým sociálním zázemím a neláskou v dětství. Bavíme se tu o lidech, kteří masakrují ve jménu masakrování. O fanaticích. O skutečných teroristech.

A jestli se dá Rakká srovnat s Aleppem? Nedá. Američané Rakká rozbombardovali z 80 procent na padrť, aby syrskému státu z tohoto důležitého města na východě země nenechali do budoucna vůbec nic. Killroy was here! V Aleppu se bojovalo jen o několik čtvrtí a v 90 procentech pětimilionového města šel – a jde – život dál. Jsem fakt ráda, že jsem se před rokem na osvobození Aleppa jela osobně podívat. Byla jsem tam. Nikdo mi už nic nenamluví.

Co bychom měli v příštích dnech sledovat?

Děje se toho tolik, že si každý své téma určitě najde…