Únik z přediva ruských pastí 

Rovných sto let je to už zítra. „Deset dnů, které otřásly světem“ byl prozíravý titulek. Nenávist všech, komu zazvonily hranou, jitří stále. Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. To lhaní je politickou zbraní. Slzným plynem i klackem na každého, kdo nehodlá ohnout hřbet. 

Odolají jen nervy ze železa. Slabší zradí i velké talenty. Pak ale většinou doživotně. Georgij Plechanov, roky jednička ruského marxismu, či Karl Kautsky, věrozvěst Druhé internacionály – jsou příkladem do čítanek. Jiní šli pravdě naproti, až když je nemile zaskočila. Tak jako Edvard Beneš, když ho vyhnal do exilu protisovětský komplot z Mnichova. „Ruskou revolucí“ – stojí už v jeho přednáškách studentům v Chicagu z jara 1939 – „se vynořily nové nepřemožitelné síly ideové a morální.“ Zejména „ve střední Evropě působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracie všeho druhu, ztěžovaly státům středoevropským vedení války“. Už tehdy „ruská revoluce položila vedle otázky demokratizace politické také požadavek všeobecné demokratizace sociální a hospodářské“. A teď – stojí v knižním vydání oněch přednášek z roku 1942 – „mění ruská revoluce další fáze války světové ponenáhlu stále výrazněji… v jistý druh světové revoluce“. 

Pole i zbraně volí ten, kdo stojí revoluci v cestě. Lenin chtěl střet o to, kudy dál, svést na půdě sovětů, originální lidové samosprávy. Po zbrani sáhl převrat carské generality. Demokracii vyhnal do ilegality. Na jatka světové války hnala Rusko i vláda liberálů a „socialistů“ na baterky. Teprve pak nezbylo než vzít Zimní palác na bodák. Kuráž vyhlásit „Dekret o míru“ měli jen bolševici. Ministrům svržené vlády nezkřivili ani vlásek. Občanskou válku rozpoutal bílý teror. Svou krutostí děsil i velení zahraniční intervence. Demokracii nevyvážela ani ta. Sápala se po darech ruské přírody. Zemi hrozil rozpad na provincie, ovládané cizími mocnostmi. Do Rudé armády to přivedlo i většinu důstojníků monarchie. S přežitím revoluce stála a padala i suverenita země.