Moje máma tvrdí, že v některé z množství krabic s prastarými rodinnými fotografiemi musí být i tahle. Je prý na ní malý chlapeček v háčkovaných letních kraťáscích s kšandičkami, sedí na obrubníku pískoviště a vedle něj stojí o něco starší, úplně nahaté děvčátko ostříhané na mikádo s kohoutem na hlavě. Což je důkaz, že již v časném dětství, věku takřka batolecím, se Václav Havel fotil s nahejma babama, v tomto případě s mojí matkou, a to na Havlově, letní destinaci Havlovic rodiny.

To proto, že dědeček mojí matky, tedy můj pradědeček, slovutný předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČSR, zarputile léta odmítal „na letní byt“ jezdit jinam než do Doubravníku, který byl od Havlova coby kamenem dohodil. Takže čtyřem dcerám váchovského rodu nezbylo nic jiného než následovat svou hlavu a posléze i s ratolestmi trávit léto právě tam. Tak docházelo k mezirodinné družbě zprostředkované dítky ráchajícími se pod místním splavem a cpoucími se švestkovými knedlíky, jejichž výrobu ve velkokapacitním množství pan soudce denně vyžadoval.

Protože tyto historky se v naší rodině donekonečna omílaly, měla jsem od časného dětství jméno Václava Havla propojené s poněkud otravnými rodinnými výlety, směřujícími „po stopách předků“, na kterých bylo nutno se chovati jako slušně vychovaná dívenka ze slušné rodiny, a to i v případě, kdy se nám (v třetí generaci) podařilo již tomu Doubravníku vyhnout. Dlužno tedy předeslat, že jméno Václava Havla nemělo u mne v prvopočátcích příliš kladný zvuk.