Moje máma tvrdí, že v některé z množství krabic s prastarými rodinnými fotografiemi musí být i tahle. Je prý na ní malý chlapeček v háčkovaných letních kraťáscích s kšandičkami, sedí na obrubníku pískoviště a vedle něj stojí o něco starší, úplně nahaté děvčátko ostříhané na mikádo s kohoutem na hlavě. Což je důkaz, že již v časném dětství, věku takřka batolecím, se Václav Havel fotil s nahejma babama, v tomto případě s mojí matkou, a to na Havlově, letní destinaci Havlovic rodiny.

To proto, že dědeček mojí matky, tedy můj pradědeček, slovutný předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČSR, zarputile léta odmítal „na letní byt“ jezdit jinam než do Doubravníku, který byl od Havlova coby kamenem dohodil. Takže čtyřem dcerám váchovského rodu nezbylo nic jiného než následovat svou hlavu a posléze i s ratolestmi trávit léto právě tam. Tak docházelo k mezirodinné družbě zprostředkované dítky ráchajícími se pod místním splavem a cpoucími se švestkovými knedlíky, jejichž výrobu ve velkokapacitním množství pan soudce denně vyžadoval.

Protože tyto historky se v naší rodině donekonečna omílaly, měla jsem od časného dětství jméno Václava Havla propojené s poněkud otravnými rodinnými výlety, směřujícími „po stopách předků“, na kterých bylo nutno se chovati jako slušně vychovaná dívenka ze slušné rodiny, a to i v případě, kdy se nám (v třetí generaci) podařilo již tomu Doubravníku vyhnout. Dlužno tedy předeslat, že jméno Václava Havla nemělo u mne v prvopočátcích příliš kladný zvuk.

Časem se to měnilo, zejména když jsem s tátou začala poslouchat Hlas Ameriky a následně v osmé třídě ZŠ, tedy v roce 1978, celé druhé pololetí v občanské výchově spolehlivě získávala jedničky z „aktualit“, a to za jedinou aktualitu, totiž že „vlna odporu proti Chartě neustále sílí.“ I ve svých pubertálních čtrnácti letech jsem se podivovala, jak je možné, že stále sílí vlna odporu proti něčemu, co si není možné nikde přečíst – a tak mi dal táta „tu Chartu“ přečíst. Měl ji. Možná od mámina spolužáka Milana Uhdeho, možná od Honzy Trefulky nebo od Jarka Mezníka anebo z Prahy od rozhlasového režiséra Jaromíra Ptáčka, pilně ve své mansardě přepisujícího samizdatová díla. Prostě, jak o pár desítek let později řekl soudruh Špidla, „zdroje jsou“, respektive zdroje byly. Byly samizdatové Lidovky, byly Havlovy hry, bylo kde co. Četla jsem to a povětšinou jsem se přeukrutně při tom bavila, i když třeba pro mne bezkonkurenčně nejlepší Havlovu hru, totiž „Žebráckou operu“ s jejím estébácko-donašečským koloritem „padouch nebo hrdina – všichni jedna rodina“, plně vychutnávám až v souběhu s dnešní realitou poznamenanou kapitalistickým terorem. Havel prostě byl vynikající dramatik, uměl brilantně psát; a kdo na něm dnes nenachází dobrou ani nit, tak nechť zví, že svůj negativizmus k Havlovi směřuje zároveň i na mne –  s tím se prostě nedá nic dělat. Majíc na zřeteli českou literaturu, řekla bych, naštěstí se s tím nedá nic dělat.