Přednášku zorganizovala Katedra politologie a evropských studií FF UP. Profesor z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze začal tím, že všechny národy mají svůj národní příběh, o kterém se učí ve školách. Tímto způsobem se formuje národní identita. Jak ale dále poznamenal, Ukrajina dosud nemá jednotnou identitu. Nejprve ale hovořil o ruském pojetí dějin. „Každý Rus, ať to bylo za báťušky cara nebo za slunce národů, bankovního lupiče Džugašviliho známého pod pseudonymem Stalin, či dnes za Vladimira Vladimiroviče, se v dějepise učil, že na počátku byla Kyjevská Rus – první ruský stát v Kyjevě, který zničili Mongolové, když přitáhli roku 1241. Proto se mezitím centrum tohoto státu muselo přesunout na východ do Moskvy, do Moskevské Rusi. Ve čtrnáctém a patnáctém století se maťuška Rus začala posouvat zpět na západ ve snaze získat území, která vždy patřila k Rusku, což se jí postupně daří,“ uvedl, jakým způsobem vnímají Rusové svou historii.

Podobně nahlíželi Češi na Slovensko

Velkým mezníkem pro Rusy je rok 1654, kdy ve městě Perejaslav ukrajinští kozáci přijali svrchovanost ruského cara Alexeje Alexejeviče, čímž se obyvatelé Ukrajiny v ruském pojetí dějin vrátili zpět k Rusku. „Postupně Rusko osvobozovalo další a další své bratry, například roku 1772 v rámci prvního dělení Polska. A nakonec se v roce 1939 hranice posunula na řeku Bug a San, kde je dodnes,“ upřesnil ruský pohled, z něhož tedy vyplývá, že území Ukrajiny je jádrem ruského území, které bylo vlivem nepříznivých okolností odtrženo. Kromě toho je podle Rychlíka z ruského pohledu veškeré pravoslavné obyvatelstvo ve východní Evropě vnímáno jako ruské. Rozdílnost vnímali Rusové z hlediska geografického a dialektologického. Podobně prý nahlíželi Češi v devatenáctém století na Slovensko.

Ukrajinci to vidí jinak

Ukrajinské pojetí je však odlišné. Podle něj prý nemá Kyjevská Rus s Ruskem nic společného a ruský stát vznikl až o tři sta let později v Moskevské Rusi. Ukrajinci sami sebe vnímají jako jiný slovanský národ. „V ukrajinském diskurzu je Kyjevská Rus první ukrajinský stát, území kozáků na Záporoží, na jižním Dněpru je oblast, kde si Ukrajinci vybudovali za Bohdana Chmelnického a jeho nástupců mocný stát, a jestliže se obrátili k ruskému carovi o pomoc, tak šlo o čistě utilitární záležitost, protože Chmelnický vedl dlouhé války s Polskem a potřeboval spojence, což v žádném případě neznamenalo, že by se považovali za Rusy. Naopak v devatenáctém století, když se větší část ukrajinského území dostala pod vládu ruských carů, na to Ukrajinci dle svého výkladu dějin doplatili, protože byli odnárodněni, byli k nim dosazováni ruští kolonisté, ale přes tyto nepříznivé podmínky si vytvořili spisovný jazyk, kulturu, literaturu a od té doby bojují za svou samostatnost,“ shrnul ukrajinský pohled na historii.

Vedle toho existuje ještě polské pojetí, podle kterého dnes Poláci vnímají Ukrajinu jako součást historického polského státu. Rychlík k tomu poznamenal, že je to podobné jako náš pohled na země, které kdysi ovládl Přemysl Otakar II. a které patřily přechodně k českému státu, nebo slezská knížectví či Podkarpatskou Rus. Podle Rychlíka někteří zmiňují ještě takzvaný sovětský diskurz. Jak ale historik dále uvedl, tento se od ruského pojetí liší pouze tím, že v sovětské éře jsou Ukrajinci uznáváni jako svébytný národ blízký Rusům.

Dle Rychlíka je mylné domnívat se, že národy, tak jak je známe dnes, tu byly vždy. „Většina dnešních národů nemá přímou vazbu do minulosti. Spousta etnik, která tu ve středověku byla, zmizela,“ řekl. Problém vidí v tom, že když se formuje ruský národ koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století, potřebuje se sebedefinovat a vytváří si představu, že Rusové jsou všichni pravoslavní Slované hovořící ruským jazykem. Jazyk je ale podle Rychlíka pro identitu národa druhořadý, což doložil na rozdílnosti mezi spisovným a hovorovým jazykem. „Když se hovoří o ruské menšině na Ukrajině, je to sporné. Důležité není, jakým jazykem mluví. I v Kyjevě nejméně jedna třetina obyvatel mluví jen rusky. Důležité je, jestli má ukrajinské vědomí, a to je stav naší mysli,“ konstatoval. Národnost tedy objektivně neexistuje.