Po nedávném odvolání Vladimíra Rösela z pozice generálního ředitele Národní galerie v Praze se rozpoutala v menší míře veřejná, o to však živější, kuloárová diskuze o jejím novém obsazení a vhodnosti či nevhodnosti případných kandidátů.

V souvislosti s tím se v posledních dnech opět přihlásili ke slovu titíž lidé, kteří již před třemi lety svými demagogickými články ovlivňovali – a nutno říci s úspěchem – výběrové řízení, které jsem před reprezentativně obsazenou mezinárodní komisí jednoznačně vyhrál. Přestože jejich konspirační teorie tehdy byly dostupné jen omezenému okruhu čtenářů, dokázaly podlomit mojí legitimitu coby vítězného kandidáta, znejistit tehdejší vedení Ministerstva kultury ČR a potažmo tak ovlivnit průběh výběrového řízení.

Na vykonstruované, rádoby investigativní texty tehdejší a v současnosti znovu oživované diskreditační kampaně nemá smysl reagovat, neboť by se tak jejich autorům dostalo nezasloužené pozornosti. K nim se ovšem článkem publikovaným 3. června 2013 v Parlamentních listech přidal jejich guru, bývalý generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. Přesně ve stylu svých snaživých učedníků se představil vpravdě mistrovsky: nedoložené výmysly poslepované do sugestivního novotvaru varujícího výkřiku, který má mobilizovat k záchraně “našeho kulturního pokladu”. Komunismus podle Knížáka Národní galerie přežila, “ale tohle [rozuměj případné Fajtovo ředitelování] bez újmy nepřežije”. Proto jsem se rozhodl připomenout důležitá, až příliš často opomíjená fakta, která ostatně hovoří sama za sebe.

Kritické hlasy na moji adresu zdůrazňují moje údajné “katastrofální hospodaření”. Veškerými relevantními podklady se ovšem nedávno zevrubně zabýval pražský Městský soud, který projednával mojí žalobu na ochranu osobnosti, a dne 15. října 2012 (zatím nepravomocně, neboť se protistrana odvolala) rozhodnul, že Milan Knížák “přesahuje přípustnou míru tolerance nepřesnosti při kritice jiného”, jinak řečeno, že si prostě vymýšlí, a nevyloučil ani Knížákovu záměrnou snahu “právě žalobce (tedy mojí osobu) a právě ve výběrovém řízení poškodit”.

Relevantní dokumenty Ministerstva financí ČR , které shrnují výsledky kontroly provedené za léta 1995 až 1998 jasně deklarují, že ve Sbírce starého umění, za níž jsem byl manažersky zodpovědný, nebyly zjištěny žádné zásadní nedostatky v hospodaření. V kontrolním protokolu jsou zmíněny dvě oblasti, které se hospodaření v mé sbírce dotýkaly.

První z nich je nesprávné zaúčtování investičních prostředků do kolonky provozních nákladů a naopak, za což však plně zodpovídal centrální ekonomický útvar a nikoliv sbírkoví ředitelé. Druhým okruhem jsou nedostatky v oblasti zadávání veřejných zakázek, kde kontrola zjistila u jediné stavební zakázky disproporci mezi smluvní a očekávanou konečnou cenou ve výši 185.000,-Kč. Ta však vznikla nepřesným odhadem smluvního zádržného vázaného na odstranění kolaudačních nedostatků, jehož poslední část byla proplacena až po ukončení ministerské kontroly. Pohled na přesné sumy skutečně vyplacených peněz však dokazuje, že k napadenému navýšení ceny nedošlo.

I kdyby však veškeré výše uváděné nedostatky byly přičteny k mé tíži, což je zjevně sporné, soud konstatoval, že i v tomto případě by šlo o maximálně 2,5% z veškerých, ministerskou kontrolou zjištěných nedostatků. Na tomto pozadí jsou výroky Milana Knížáka o mém “katastrofálním hospodaření” a “zruinování” celé Národní galerie zcela neoprávněné, nepřiměřené a programově manipulativní.

Stejné povahy jsou však i Knížákova tvrzení o “předražených” výstavách. Někdejšímu generálnímu řediteli našeho předního muzea umění jistě není neznámá role kurátora či hlavního autora výstavního projektu: ten totiž zodpovídá primárně za koncepci a pochopitelně i za formu výstavní a publikační prezentace daného tématu. To vše samozřejmě má podstatný vliv na finanční náročnost výstavy, jejíž realizace je však výhradně v rukou pořadatelů, tedy muzeí. Úspěšný průběh realizace výstavy předpokládá úzkou spolupráci kurátora a pořadatele, finální rozhodnutí je pak ale právě na pořadateli, který uzavírá smluvní vztahy s dodavateli, a nikoliv na kurátorovi! Jinak řečeno – pořadatel/muzeum má v jakémkoliv okamžiku možnost efektivně ovlivňovat rozpočet výstavy a této pozice také často využívá.

A teď konkrétně ke Knížákem zmíněné výstavě o umění doby Karla IV. a jeho synů, která proběhla v letech 2005/06 v Metropolitním muzeu v New Yorku s reprízou na Pražském hradě. Samozřejmě takovéto a podobné výstavy postavené na vzácných zápůjčkách z celého světa jsou drahé, zpravidla ale také bývají návštěvnickými magnety. Pokud by ale byly “předražené”, jak se snaží vsugerovat Milan Knížák, znamenalo by to, že by jejich cena byla záměrně nadsazena za účelem obohacení. Pak by ovšem jediným zodpovědným za ono “předražení” nutně byl pořadatel, v daném případě tedy Správa Pražského hradu, která uzavírala veškeré smlouvy. A to Milan Knížák jistě nepředpokládá! Ani já ne. Vždyť náklady výstavy se tenkrát odvíjely od předem schválené koncepce a rozsahu výstavy, navíc oboustranně potvrzených mezinárodní smlouvou o spolupráci mezi českou a americkou stranou.