Tyto i jiné metody využívá k průzkumu bezdomovectví v Praze a Plzni tým projektu HOBOhemia Sociologického ústavu AV ČR. Během Týdne vědy a techniky AV ČR se veřejnosti představila výstava „Hobohemia: Město bezdomovců v Sociologickém ústavu AV ČR.

Když se řekne bezdomovec, většinou si představíme zapáchajícího muže středního věku na lavičce před nádražím s krabicí nekvalitního vína. To je ale jen ta nejviditelnější část širokého spektra lidí bez domova a těch, kteří jsou jeho ztrátou bezprostředně ohroženi.

Podle zatím poslední zprávy o naplňování koncepce prevence bezdomovectví připravené pro českou vládu, je u nás přibližně 68 500 lidí bez domova, přičemž dalších 120 000 dospělých i dětí žije v nejistých a nevyhovujících podmínkách (například ubytovnách). Průzkumy týkající se hlavního města pak uvádějí 4000 osob bez střechy nad hlavou, pesimistické odhady jich zmiňují až 8000. Výstupy projektového týmu HOBOhemia čísla neupřesňují, nebylo to ostatně ani jejich cílem. Tím je snaha pochopit a přiblížit život lidí bez domova, jež následně může vést k formulaci doporučení pro pracovníky neziskových organizací i úředníky, kteří se s problémem bezdomovectví potýkají.

Výzkum bezdomovectví na vlastní kůži

Projekt HOBOhemia navazuje na dlouhodobý etnografický výzkum hlavního řešitele, kterým je Petr Vašát, výzkumný pracovník oddělení lokálních a regionálních studií Sociologického ústavu AV ČR. Objekty svého vědeckého zájmu nezkoumá od akademického stolu, naopak s mnoha bezdomovci se osobně zná, pravidelně je navštěvuje, povídá si s nimi, vždy vybaven zápisníčkem, případně diktafonem.

Aby bezdomovectví co nejlépe pochopil, nebojí se do prostředí zapadnout a vžít se do role člověka bez střechy nad hlavou. „Jedl jsem jídlo z popelnic, přespával v lesní chatě i ve vybydlené nádražní budově na okraji města,“ odhaluje svůj netradiční výzkumný přístup Petr Vašát.

Etnografickým slovníkem řečeno jde o metody zúčastněného pozorování a neformálního rozhovoru. „Etnografie je vtělené zakoušení terénu, kterému se badatel věnuje měsíce i roky. Ideální stav je, když zkoumaný přestane vnímat zkoumajícího jako někoho cizího a jedná zcela přirozeně,“ dodává badatel. Podařilo se mu tak například zjistit, že určitá část lidí, které bychom na první pohled odhadli jako bezdomovce, ve skutečnosti někde normálně bydlí, ale přes den se sdružují na „bezdomoveckých“ místech, třeba v okolí nádraží. Dělají to proto, že se tam setkávají se známými, vyměňují si, co potřebují k životu a obchodují mezi sebou.

Naopak existují tzv. skrytí bezdomovci, kteří přespávají v různých azylových domech a provizorních bytech, ale na ulici bychom si jich nevšimli. Například ženy, které dbají na to, aby jako bezdomovkyně nevypadaly, nebo mužští prostituti, kteří bývají upraveni a dobře oblečeni.

Výzkumný projekt HOBOhemia zkoumá lidi bez domova komplexně a napříč kategoriemi, tedy nejen tzv. zjevné bezdomovce. Unikátní je také proto, že klade důraz na spoluúčast lidí bez domova, kteří při sběru dat výzkumníkům vysvětlují, co a proč se na ulici dělá.

„Místa jsou nepodstatný, fotil jsem lidi“

Jednou z metod je tzv. photovoice neboli metoda volného fotografování. Výzkumníci zapůjčili celkem 37 bezdomovcům v Praze a Plzni jednorázové fotoaparáty, aby na ně zachytili svých 24 hodin. Film obsahoval 27 snímků, fotit mohli, cokoli je napadlo – okolí, lidi, přírodu, město. Potom se vědci s jednotlivými autory fotografií sešli a o snímcích a okolnostech jejich pořízení s nimi debatovali.

Za účast na projektu dostali bezdomovci dvě stravenky v celkové hodnotě 140 korun. Byli mezi nimi lidé z ulice, ze squatů, zahrádkářských kolonií, ubytoven i dočasných bytů, muži i ženy různého věku.

Spolupráce s amatérskými fotografy nebyla jednoduchá, celá akce se protáhla, některé lidi bylo nutno dohledat, jedna respondentka u sebe měla fotoaparát tři týdny a nevyfotila jediný snímek. „Nejhorší spolupráce byla paradoxně s člověkem, který se zpočátku jevil jako nejspolehlivější, měl mobil, pracoval na řádnou smlouvu a žil v azylovém domě,“ říká Petr Vašát.

Celkově ale tento typ výzkumné metody předčil očekávání výzkumníků a přinesl zajímavé výsledky. Jednu část výpovědi tvoří samotné snímky zaznamenávající bezdomovcovo okolí – co vidí, co ho zajímá, na co upíná pozornost. Druhou neodmyslitelnou součástí pak je následná diskuse nad fotografiemi a jejich analýza.

Vědci přičlenili snímkům kódy podle toho, co zobrazovaly – veřejný prostor, lidi, nocležiště, zvířata. Kódovaly se také informace z rozhovorů a výsledkem byla kategorizace a tzv. frekvenční tabulky znázorňující četnost témat.

Nejčastějším tématem fotografií byli lidé. Přibližně třetina snímků obsahovala nějakou osobu, nejčastěji kamarády z ulice. Relativně často se objektiv fotografů bez domova zaměřil i na „krásno“, například okolní sochy, kašny, památky nebo přírodu a zvířata, nejčastěji psy. Naopak téměř chybělo zobrazení nepořádku, a když už se objevilo, pak s následným komentářem, že to je „bordel souseda“.

Lidé na snímcích častěji dominovali u mladších fotografů, pro které jsou obecně důležité party kamarádů. Jako třeba u Michala z Plzně. „Fotil jsem svý lidi, kamarády, protože s nima žiju, místo je mi ukradený,“ tvrdil mladý bezdomovec při debatě s výzkumníkem.

Naopak třeba na fotografiích 67letého Václava, který už více než 10 let obývá prostor pod jedním z pražských mostů u Vltavy, je vidět řeka, sousoší nad mostem, ale i sada plastik čínského umělce Aj Wej-weje vystavená před časem u budovy Národní galerie v Praze.

Útulné bydlení s výhledem na řeku

Právě Václav je jednou z ústředních postav výzkumu sociologa Petra Vašáta. Sleduje jeho osudy už několik let. „V rámci výzkumu chodím pravidelně posedět k němu na Vltavskou, probereme, co je nového. Při tom zároveň sleduju, co se na místě děje, jak se proměňuje, kdo tam chodí a proč.“

Václav vítá sociologa Petra Vašáta jako starého známého a ochotně pozve na čaj i zvídavé novináře. Za ta léta pod mostem už si svůj improvizovaný příbytek uzpůsobil tak dokonale, že se u něj cítíte skoro jako u souseda na chalupě. Nezvané návštěvy ale nepřijímá a dost razantně je odežene jeho věrný psí souputník Astor.

Václav pochází z Kladenska a v mládí pracoval jako horník. V druhé půlce 80. let se přesunul do Kanady za nemanželskou dcerou a po revoluci se vrátil do Čech, kde začal podnikat. Podnikání v divokých devadesátých letech nevyšlo, Václav skončil s dluhy a ve vězení. „Byl jsem milionář a teď je ze mě bezdomovec,“ glosuje svou situaci spíše pobaveně než tragicky.

Ačkoli je v důchodovém věku, penzi od státu nepobírá. „Vydělávám si, sbírám papír a taky provádím turisty s projektem Pragulic,“ vysvětluje Václav. „Zrovna včera jsem prováděl skupinku německých studentek, to se mi moc líbilo, ženský byly vždycky moje slabina,“ dodává muž, kterému byste nehádali pomalu se blížící sedmdesátku. Přesunout se do normálního bytu neplánuje, i když by šanci možná měl a prý by to zvládl, necítí se ještě semletý bezdomoveckým životem. Na svém životním stylu ale momentálně nic měnit nechce také kvůli Astorovi, kterému je líp venku u řeky než v bytě.

Václav spolupracoval s Petrem Vašátem nejen na metodě photovoice, ale účastnil se i dalších výzkumných aktivit včetně dotazníkového šetření a GPS trasování.

Co bezdomovec, to pijan? Nepotvrzené klišé

V rámci projektu HOBOhemia zapojili sociologové do unikátního dotazníkového šetření celkem 468 lidí bez domova žijících v Praze a Plzni. Výsledky potvrzují, že každodenní život na ulici se pojí s chudobou, násilím a nemocemi. Obtížemi vyplývajícími ze života bez pevné střechy nad hlavou trpí především ženy, které jsou častějšími terči násilí včetně sexuálně motivovaných útoků. Co ale překvapí laika asi nejvíce, je zjištění, že skoro polovina bezdomovců nepije alkohol vůbec nebo jen příležitostně.

„Bezdomovectví se často bere jako problém primárně spojený s určitou patologií, nikoli s chudobou. Jenže bezdomovectví je ve skutečnosti především formou extrémní chudoby. Chudobou začíná a chudobou také končí,“ komentuje výsledky výzkumu Petr Vašát.

Alarmující jsou zejména zjištění týkající se zadluženosti bezdomovců. Právě zadlužení se stává často příčinou ztráty bydlení. Dluh vyšší, než milion korun přiznalo 13 % oslovených bezdomovců. Přibližně 40 % uvedlo, že má dluhy nad 100 000 korun, přičemž mezi mladými do 35 let to byla dokonce nadpoloviční většina.

Asi 40 % dotázaných má dva a více typů dluhů – např. u dopravních podniků, nesplacené spotřebitelské úvěry nebo neplacené zdravotní pojištění. „Šance, že se z dluhů někdo z těchto lidí v životě dostane, je minimální. Je velmi pravděpodobné, že starší bezdomovci se svými dluhy jednoduše dožijí a timladší budou do konce života odkázáni na šedou ekonomiku a neformální příjmy, zatímco jejich dluhy se budou navyšovat,“ říká k tomu Josef Bernard, koordinátor dotazníkového šetření a vedoucí oddělení lokálních a regionálních studií Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká zadluženost prakticky vyřazuje bezdomovce z oficiálního pracovního trhu, protože všechno, co vydělají, by šlo na splátky. Řešením je pro ně šedá ekonomika bez jakékoli právní ochrany a s rizikem, zda vydělané peníze skutečně obdrží. Proto si hodně bezdomovců přivydělává sběrem tříděného odpadu a různými pomocnými pracemi typu sekání trávy nebo česání ovoce. Výše měsíčních příjmů lidí bez stabilního bydlení se různí právě podle toho, kde pobývají. Ti, kteří nocují v institucích, ubytovnách a bytech, uvádějí podstatně vyšší příjmy než ti, kteří přebývají na ulici a v noclehárnách.

Na méně než 2000 korun měsíčně si přijde přibližně 37 % lidí, kteří nocují na ulici nebo v noclehárnách. Oproti tomu lidé žijící v institucích, ubytovnách a bytech mají tak extrémně nízký příjem jen v 16 % případů. Čtvrtina těch, co jsou na ulici, má měsíční příjem 3000 až 5000 korun, další zhruba čtvrtina přiznává i vyšší příjmy. Mezi těmi, kdo bydlí v ubytovnách a bytech je pak více než třetina lidí, kteří si měsíčně přijdou na částky od 8000 do 20 000 korun.

Podobně jako ve většinové společnosti i mezi lidmi bez domova platí, že muži „vydělávají“ více než ženy. Zatímco průměrný měsíční příjem muže bez domova je 4558 korun, v případě žen jde o 4176 korun. Ženy výrazně více pobírají různé formy sociálních dávek (v průměru na jednu respondentku 2408 korun měsíčně) než muži (1531 korun měsíčně). Muži si oproti tomu častěji vydělávají v různých zaměstnáních a brigádách (1216 korun) a nahodilými a neoficiálními aktivitami (1678 korun), u žen jde pouze o 238 korun, respektive 1350 korun měsíčně.

Bezdomovec s GPS v kapse

Další významné poznatky ze života bezdomovců přináší vědcům metoda GPS trasování. „Jde o časově a logisticky velmi náročnou výzkumnou techniku, která spočívá v tom, že vybraní respondenti v Praze a Plzni mají u sebe nepřetržitě po dobu jednoho týdne GPS zařízení, které sleduje jejich pohyb po městě,“ vysvětluje Petr Vašát. Výsledkem je soubor map, který společně s rozhovorem se sledovaným člověkem podává ucelený přehled prostorové strategie lidí bez domova.

Jedním z překvapivých zjištění je rozdíl mezi mobilitou žen a mužů bez domova. Z GPS trasování vyplývá, že bezdomovkyně se po městě pohybují více než bezdomovci, a to pěšky i městskou hromadnou dopravu. Je to dáno mimo jiné tím, že ženy častěji, než muži pobývají v různých azylových domech či provizorních bytech. „Čím lepší forma bydlení, tím je do jisté míry nutná větší mobilita,“ doplňuje Martin Šimon, koordinátor GPS trasování.

Větší mobilitu žen potvrzuje i sada fotografií v rámci metody photovoice, kterou pořídila paní Luka z Prahy. Celá její sada představuje cestu městem a působí jako fotodokumentace výletu. „Vystoupily jsme na Jindřišský a šly jsme na Senovážný náměstí a tam jsme nafotily ten park. Tam jsme seděly pomalu dvě hodiny (…) tenhle park je kousek odtud, nádhernej velkej čistej park, tam si vždycky chodíme sedat,“ komentovala v rozhovoru s výzkumníkem své obrázky Luka. „I když mám teď bydlení, tak jsem stejně furt někde takhle, chodím ven. Člověk nemá to svý soukromí, a na pokoji furt bejt nechce, tak prostě takhle chodíme. Vesměs takhle žijeme každej den. Jdeme i na nějaký ty akce, který jsou v létě. Když jsou třeba prohlídky muzea, muzejní noc byla, nebo letní kino zadarmo. Nebo nějaký ty výstavy a semináře vo něčem. Člověk se vodreaguje a přijde na lepší myšlenky a všechno je lepší.“

Na jedné lodi

Zpráva o výsledcích výzkumu by měla vyjít knižně na přelomu tohoto a příštího roku v publikaci nazvané Na jedné lodi. Mapování života lidí bez domova v urbánním prostoru. Už dnes je ale k vidění putovní výstava fotografií zpracovaných společně s příběhy jednotlivých fotografů-bezdomovců. Poprvé se představila v rámci Týdne diverzity v Praze letos v dubnu a poté na Veletrhu vědy na výstavišti v pražských Letňanech. Na podzim by se měla výstava stát součástí doprovodného programu konference (Ne)viditelná města v Brně. V jednání jsou výstavní prostory v portugalské Coimbře, v Londýně a v New Yorku.

Petr Vašát dodává, že výzkum by se neobešel bez významné pomoci řady organizací, které se věnují práci s lidmi bez domova. Mnohé z nich projevují zájem o výsledky výzkumu, které by mohly využít ve své praxi. Jsou mezi nimi sociální podnik Pragulic, Středisko Naděje Bolzanova, Azylový dům Žižkov, In Iustitia, Domov sv. Františka Plzeň, Armáda spásy Praha 5, Architekti bez hranic a Bezdomovci, lidé jako my.

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Pavlína Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR