Do úspěšných druhých pilířů si klienti naspoří velké množství kapitálu a vlády, kterým se nedaří dostatečně snižovat rozpočtové schodky, se rozhodly umořit část státního dluhu na úkor budoucích penzistů. V případě Polska jde v přepočtu o více než 1,6 bilionu Kč. I polovina z této částky zní lákavě. Vliv mělo také to, že Poláci mají v Ústavě dluhovou brzdu, takže jsou tlačeni do krátkodobých řešení na úkor dlouhodobých. Rozhodnutí polských soudů se dá v této situaci jen těžko odhadovat.

Důležité ale je, že Poláci stále druhý pilíř jako součást důchodového systému zachovávají, protože si uvědomují nutnost řešení budoucích poklesů státních důchodů, byť to bude zřejmě vykoupeno nutností slučování penzijních společností. Obáváme se však, že státní garance státního důchodu nebude pro polské občany dostatečnou náplastí, protože nevyřeší nevyhnutelný pokles náhradového poměru. Pouze se problém odsouvá jinam.

Autoři české důchodové reformy ale s tímto rizikem počítali, proto nastavili sazbu opt-outu jen na 3 % z hrubých příjmů, což je výrazně méně, než někdejších polských 7,3 %. Český druhý pilíř také není povinný a 40 % zaplacené úložky tvoří vlastní příspěvek (zatímco v Polsku tvořilo vyvedené pojistné 100 % úložky), takže i při vyšším zájmu o produkt není dopad do státního rozpočtu tak velký a vláda tak není v pokušení na důchodové úspory sahat. V ČR tedy neexistuje racionální fiskální důvod, proč by měla nějaká vláda přistoupit k vracení vyvedeného pojistného do státního rozpočtu, protože dopad do systému je také vzhledem k nízkému počtu klientů ve II. pilíři naprosto zanedbatelný. Pokud by k tomuto kroku přesto nějaká vláda přistoupila, bylo by to čistě z ideologických či populistických důvodů. I tak by šlo pouze o vyvedené pojistné ve II. pilíři. Vlastních příspěvků účastníka ve II. pilíři ani III. pilíře včetně penzijního připojištění se to nijak dotknout nemůže, šlo by o protiústavní zásah do soukromého vlastnictví klientů.