Z ústavy může jmenovat velvyslance prezident i bez součinnosti s ministrem zahraničí. Ta je dána pouhou zvyklostí. I rozhodnutí vlády v této věci se neopírá o žádné ústavní právo, ale jen o zvyklost. Byť je prezidentovo právo podrobeno kontrasignaci, tak i zde není ministr zahraničí určující. Kontrasignace je právo předsedy vlády, ne vlády jako celku. Jednotliví ministři mohou kontrasignovat pouze z premiérova pověření. Navíc premiér Petr Nečas navázal na československou ústavní zvyklost, že předseda vlády kontrasignací ověřuje ústavnost a zákonnost rozhodnutí prezidenta. Nejde o vyjádření premiérova osobního politického souhlasu. Pro jmenování velvyslance je určující prezident republiky a předseda vlády. Tito dva se musí shodnout. Nakolik přihlédnout k názoru ministra zahraničí je na jejich uvážení.

Že pro jmenování velvyslanců je určující prezident republiky, odpovídá i demokratickému principu. Jestliže Miloš Zeman během své kandidatury uváděl, že chce zahraniční politiku státu pojmout i jako podporu domácímu průmyslu a zemědělství na zahraničních trzích a s tímto programem ve volbách zvítězil, je logické, že může jmenování navržených velvyslanců posuzovat s ohledem na to, nakolik jsou schopni realizovat tuto politiku. K tomu má Miloš Zeman demokratický mandát a nemůže mu svou vůli vnucovat Karel Schwarzenberg, který byl v těchže prezidentských volbách poražen. Nesouhlasí-li někdo s politikou hlavy státu, musí v demokracii vyhrát příští prezidentské volby. Též nebude překvapivé, že Schwarzenberg u nového prezidenta narazí stejně jako u prezidenta Václava Klause, pokud bude chtít velvyslance pro Kosovo. Miloš Zeman se před prezidentskými volbami vyjádřil, že byla chyba uznání Kosova vládou Mirka Topolánka. Navíc bylo uznání Kosova dosaženo v rozporu s ústavou, když s ním nesouhlasil prezident, který má ústavní oprávnění zastupovat stát navenek. Rozhodla jen vláda, která takové ústavní oprávnění nemá.

Autor je právník