Novinářská cena, odporná udavačská aktivita a otvírání oken možností v oblasti propagace homosexuality jsou tématy nejnovějšího přehledu mediálních zajímavostí. „Začneme omluvou za to, že jsem se před čtrnácti dny dopustil jedné nepřesnosti. Ta mi byla vyčtena panem Šídlem v jeho tweetu na sociálních sítích. Pak to rozmáznul pan Jandourek ve svém značně denunciačním článku na Foru24. Nepřesnost spočívala v tom, že jsem se ve zmínce o udělování novinářských Cen Ferdinanda Peroutky nepřesně vyjádřil z hlediska časového zařazení jednotlivých laureátů. Šlo konkrétně o to, že pan Šídlo, pan Černý a pan Němeček dostali Cenu Ferdinanda Peroutky v letech 2004, 5 a 6, a to Hospodářské noviny, kde pracovali, ještě nepatřily panu Bakalovi. To je ta základní chyba, kterou mi tedy velice hrubě vyčetl pan Šídlo. Dobrá, má pravdu, stejně tak pan Peňás v době, kdy cenu dostal, už nepracoval v Respektu,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Přiznává, že pro něj představují celkem jednoznačnou líheň určitého typu novinářské činnosti a novinářského myšlení. „Tak jsem to spláchl dohromady, za což se našim čtenářům omlouvám. Ale myslím, že mi rozumí, protože vědí, že tato jména patří do určité ‚squadry‘, mnoho let stabilní a fungující víceméně pod jakýmkoli velením či vlastnictvím. A je vlastně jedno, jestli pan Macháček pracoval pro Bakalovy tiskové podniky v době, kdy byl v Respektu, nebo jestli dnes pracuje pro svěřenský fond pana Babiše v jeho think-tanku a píše pro jeho Lidové noviny. Myslím si, že je to spíš o určité typologii českého novináře. Ano, opravuji tedy tuto drobnou nuanci, že pan Bakala ještě nebyl vlastníkem Hospodářských novin, avšak ti novináři, kteří tam tehdy psali, píší pořád úplně stejně v jakýchkoli souvislostech. Jen připomenu některé laureáty Peroutkovy ceny. V roce 2008 Erik Tabery, to byl už Respekt dva roky vlastnictvím pana Bakaly. V roce 2009 pan Macháček, rovněž Respekt, v roce 2011 pan Spurný, také Respekt,“ ilustruje mediální analytik  „pestrost“ redakcí, z nichž se rekrutovali ocenění.

Věcná podstata předchozí glosy zůstává i přes opravu neměnná

Výčet laureátů z Bakalovy mediální stáje je však samozřejmě mnohem širší. „V roce 2012 Petr Fischer, Hospodářské noviny, Economia, v roce 2014 pan Veselovský, DVTV, Economia, v roce 2016 Petr Honzejk, Hospodářské noviny. Meritum věci je v tom, o čem jsem tehdy hovořil, že se novináři z určité názorové skupiny – ti hoši, co spolu mluví, jak se píše v Poláčkovi – hledají, až se najdou, a drží při sobě. To je normální, je to v pořádku, plyne to z nějakých sociálně-psychologických pravidel a nelze se tomu divit. Tak to uvádím na pravou míru, aby si někdo nemyslel, že nevím, kdy kde kdo pracoval, nebo že úplně zbytečně útočím na pana Němečka, na pana Šídla nebo na jiné pány, to bych opravdu nechtěl, aby to bylo takto vnímáno. Takže úvodem přijměte moji omluvu, opravu, nicméně věcně od ničeho z toho, co jsem předtím říkal, neustupuji. Ve všem, o čem jsem mluvil, je věcná podstata neměnná,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.

Druhé téma se odvíjí od textu, který pod titulkem „Ruská propaganda v českém kyberprostoru ve 4. čtvrtletí roku 2018“ vyšel na Britských listech. „Jde o to, že takzvaní čeští elfové veřejně prezentovaní jednak jakýmsi panem Vítem Kučíkem – neplést si, prosím, s Vladislavem Kučíkem, což je spisovatel, novinář, scénárista a bývalý člen Rady České televize – a jednak Bohumilem Kartousem, novinářem, redaktorem Britských listů, vytvořili jakousi neformální strukturu, o níž sami říkají, že je anonymní. Obává se prý toho, že by členové této struktury byli ze svého blízkého či vzdálenějšího okolí perzekuováni, a proto tedy nevystupují jmenovitě. Nevíme tedy, kdo to jsou. Tito tzv. elfové dle svého názoru nositelé pozitivních hodnot se rozhodli analyzovat, detekovat a demaskovat aktivity takzvaných trollů, což jsou podle nich ti negativní jedinci, skupiny nebo fenomény pohybující se na informačním mediálním poli,“ vysvětluje mediální odborník.