Jana Bobošíková upozorňuje, jak současná vládnoucí garnitura ukrajuje po částech naši svobodu. „Stát čím dál více zasahuje do života občanů – diktuje, jak mají žít, co si smí myslet, a co už nesmí vyslovit. Výsledkem je šířící se pocit vnitřní nesvobody a strach z vyjadřování vlastních názorů. Namísto podpory živnostníků a svobodného podnikání stát zavádí opatření, která podnikatele dusí, a navíc podporuje velké korporace, jež omezují konkurenci. Tohle není svoboda,“ píše Bobošíková ve svém textu pro ParlamentníListy.cz.

A co se týče demokracie, její omezování kráčí ruku v ruce s omezováním svobody. „Už dávno nejde o vládu lidu, ale spíše o vládu oligarchů, médií a lobbistů. Naše pasivita a strach nazývat věci pravými jmény tuto situaci jen posilují,“ konstatuje Bobošíková.

Je však důležité si připomenout, že jsme to byli my, kdo tyto politické garnitury zvolil. „Naše volba nás přivedla do stavu, kde jsme nyní. Pokud však chceme změnu, příští rok ve volbách máme příležitost dát svůj hlas těm, kteří budou skutečně bojovat za svobodu a demokracii – ne jen o nich mluvit. Teď je čas probudit se, myslet a konat!“ apeluje na spoluobčany Bobošíková.

O stavu demokracie a svobody promluvila při dnešní připomínce 35. výročí pádu komunistického režimu také renomovaná ekonomka Hana Lipovská. „Věřím, že slova mají svůj význam. Nadužívání, neřkuli zneužívání slov „svoboda“ a „demokracie“ vedlo k jejich naprostému vyprázdnění a vybrakování. Stala se inflačními nálepkami, které se odlouply od původního hodnotového významu. Proto bych byla velmi opatrná při velkohubém šermování svobodou či při ohánění se demokracií,“ sdělila Lipovská.

Demokracie dnes existuje pouze v Ústavě ČR a je mnohými nechtěna: „Vládnoucí politické strany se přichýlily k totalitní, tedy každý aspekt společnosti prostupující, liberální demokracii. Rozdíl mezi demokracií a liberální demokracií je jako mezi zlatem a kočičím zlatem. Demokracie, kterou nám Ústava ČR zaručuje, je samozřejmě nepohodlná a mnohými nechtěná. Vyžaduje, aby se o moc aktivně dělil lid České republiky. Aby ji každý jeden z nás nesl a vykonával. Oproti tomu iluzorní liberální demokracie z nás tuto povinnost snímá a vkládá ji do rukou hrstky všehoschopných nepolitických aparátů a politických bafuňářů, kteří vycházejí vstříc omezeným zájmům několika mohutných ekonomických skupin – ať už jde o zbrojařsko-průmyslový komplex, farmaceutické lobby či velké finanční korporace,“ pokračuje Lipovská.

Změna je podle slov Lipovské možná jen „rozbitím tohoto oligopolu nepolitické moci“ a odstraněním kořisti v podobě „dotací a státních zakázek, na kterých se tyto skupiny jako na tlející zdechlině státu živí“. „I kdyby lid využil ve volbách své stále více omezené moci a pokusil se tento převrat provést, v rámci současné Evropské unie to není možné,“ poukazuje ekonomka.

„Občané proti supům – to je dnešní realita. Svobodu, na rozdíl od demokracie, máme. Svoboda je vnitřní stav. K svobodě nepotřebujeme milosti státního aparátu. Svobodný člověk je svobodným ve vězení, v klášterní cele, na lůžku nemocného. Svobodu nám neberou ‚oni‘. ‚Oni‘, ‚ti nahoře‘, nám dávají pouze záminku k tomu, abychom nepohodlnou svobodu sami v sobě dusili. Abychom se přizpůsobili strachu. Abychom podlehli lenosti,“ říká Hana Lipovská.

Diktát vládnoucí garnitury se tak mnohdy stává pouze výmluvou pro ty, kterým by se nechtělo volně tvořit, pracovat, podnikat, psát ani ve společnosti, kde zastrašování nevládne. „Těžká deka strachu pomáhá zakrývat lenost a malost těch, kteří se svobody bojí více než nesvobody, protože jen tváří v tvář svobodě by si museli přiznat, jak zbabělí a líní skutečně jsou. Těch, kdo nechtějí svobodu pro všechny, ale jen pro sebe a své vlastní zájmy. Těch, kteří se od vládnoucí garnitury liší jen přístupem k reálné moci, nikoli hodnotovým systémem. Přístup ke svobodě nás nutí vybrat si mezi Oblomovem a Myškinem,“ podotýká ekonomka.

Paradoxně tak zastrašování, které svobodu země jako celku omezuje, pomáhá odkrývat, kdo má skutečně svobodu v sobě. „A toto poznání budeme potřebovat, až se budeme jako země opravdu chtít vrátit k suverenitě, k demokracii, k trhu. Pak nám přestane vládnout strach a všehoschopná neschopnost. Pak si začneme opět, snad alespoň na chvíli, vládnout sami,“ uzavírá Hana Lipovská.