Těch několik „Bavoráků“ z Horní Falci to nevytrhne. A důchodci z bývalé NDR už teprve ne, o tom se přesvědčují každý rok a po roce zas třeba ve Františkových Lázní. Sen o lázeňském trojúhelníku, táhnoucím se od Baden Badenu až po Karlovy Vary, zaštítěným nejlépe pod UNESCO, se už zdá jako nereálná fikce. Byť si na tom ještě pár subjektů nahání body…

Lázně pro našince?

„Podívejte se, to je katastrofa,“ říká dobře vypadající důchodkyně, sedící v lázeňském parku. „Tady je pár lidí a ceny jsou pomalu jako ve Varech. Takže hůř a hůř,“ konstatuje paní Hedvika, která je prý místní a kdysi dělala i v lázeňských domech. „To sem ještě jezdili čeští pacienti, třeba i takzvaně na křížek, ale posílali je sem jejich lékaři. Tihle lidi se zavrhli, že jsou něco jako přívažek a začalo se koukat do světa. Rusové objevili naše lázně vlastně pár let před covidem. A teď nám tady vysvětlují, jak nebezpečné by bylo je tady mít. Takže tady nejsou a podívejte se, je to tu jak u snědeného krámku…“

V ulicích Mariánských Lázní. Foto: Václav Fiala

Pravdou je v záři podzimních slunečních paprsků skutečnost, že žádné návaly turistů nejsou. Občas si někdo sedne na kávu. V Modré cukrárně, ale i jinde, ještě mají nějaké zájemce, ale jiné podniky už začínají zavírat. Zatím přes zimu, ale kdo ví… „To přece nemá cenu, prodat padesát oplatek po desetikoruně,“ říká pan Josef, vypadající jak švihák lázeňský. Ale je místní a moc si servítky nedělá: „Němci už tady vlastně ani nejsou. Občas sem dojedou, když mají svátek, ale nečekejte žádné zástupy. Rusy jsme vypoklonkovali a těch pár bohatých Ukrajinců to tu nespasí. Ve Varech ještě mají nějaké lidi z arabských států, stejně jako v Jáchymově – radonové lázně jim ostatně už patří – takže ti ještě pustí nějaký chlup. Ale tady je to čekání na strýčka Příhodu, který ale jaksi nepřichází.“

Radostí se též nedostává

Euforie z vládnutí Pirátů už také dávno odezněla. Mariánské Lázně bylo první západočeské město, kde měli pirátského starostu. Teď už je to minulost. Zbylo něco, na co by se nemělo zapomínat? Prý nic moc… a i toho moc je nějak málo.

V lázeňském centru najdete domy, které jsou vybydlené a čekají na rekonstrukci. Ta se ale bude z ekonomických důvodů odkládat a odkládat možná do doby, než tyhle domy spadnou. Peníze docházejí, respektive, odcházejí a nepřicházejí. Vybydlené vnitrobloky rovněž nesvědčí o nějakém příliš optimistickém výhledu. Když ale nezvednete oči, mnohé věci nevidíte. A dvorky jsou uzavřené, tam nahlédnete jen s trochou štěstěny. Ale proč byste vlastně koukali na nehezký binec, že.

Opustěný dům na hlavní třídě. Foto: Václav Fiala

Nepořádek u vnitrobloků. Foto: Václav Fiala

Dát si hlavní jídlo za tři stovky a k tomu ještě třeba polévku a nápoj – pozor, nejedná se samozřejmě o „osekané“ meníčko – je už cena jako v sousedním, vzdušnou čarou jen několik kilometrů vzdáleném Německu. A takové lukulózní orgie to zas nejsou, protože jak známo, i ten nejvíce benevolentnéí kuchař chce nějakou slušnější mzdu – pravda, třeba i část načerno, ale opravdu plat, protože jinak vedle „za čárou“ by kuchtil minimálně za trojnásobek.

Nabídka a jídelní lístek. Foto: Václav Fiala

Všichni už jsou v Německu…

„Nejsou lidi,“ krčí rameny paní Helena, ve středním věku. Její dvě děti prý pracují v Německu a jsou nadšené. Už tam i bydlí a prý se mají jako prasátka v žitě. „Tam je socialismus, to byste se koukali! Pořád ceny jsou solidní a nájmy docela dobré, takže proč by tady u nás platili za všechno dvakrát třikrát víc. I ten mobil a internet je tam levnější.“
To je velký problém. Kuchaři, číšníci, zdravotní sestry, ošetřovatelé a ošetřovatelky, ale třeba i lesní dělníci, automechanici, a tak dále a tak dále, pendlují do bavorských městeček a je jim tam dobře. Nikdo je nehoní, práci mohou prý udělat takzvaně langsam, takže opraváři, prodavačky nebo řidiči o Německu mluví stále jen v superlativech. Že je to prostě ráj, kde se dá slušně ušetřit. A pak po nějakých letech třeba zas zakotvit zpět v Čechách a snad mít pěknou německou penzičku.

Do nedalekých montoven moc Čechů nepáchne, a tak tam berou Srby, Moldavany, ale třeba také se státní podporou Mongoly či Filipínce. To je prý trend. Kdo se nechce přetrhnout a je po škole, míří do Boru u Tachova, kde se nachází největší logistický a montovací park ve střední Evropě. V montérkách pak žijí celý den a pomalu by v nich šli i do divadla…

Šetřit neznamená spořit

„Lidi začínají šetřit. Na jídle, oblečení, ale i na drogerii,“ konstatuje jedna z nemnoha českých prodavaček. „Jsou podráždění, hádají se, jako kdyby měl být konec světa. Protože vidí, že přes ulici nebo dokonce přes chodbu bydlí soused, který byl letos u moře alespoň třikrát a rozhodně to tedy nebylo Chorvatsko,“ hovoří zasmušile.