"Máte zákaz vstupu na území Ukrajiny," sdělila úřednice na pasové kontrole kyjevského letiště Borispol. Když mě dovedla ke kanceláři celníků, postávala tam ruská rodinka, přičemž si maminka dělala z osmiletého Saši legraci, že je "špion největší", ale s jedním celníkem se na místě dohadoval i Afroameričan, vzhledem k tomu, jakou vlajku měl na teniskách. Oni se posléze za pasovou kontrolu dostali, reportér PL ne...

Kontrarozvědka nevysvětluje, ale velí

Velitel celníků Igor Petrenko mi pak v kanceláři přeložil ukrajinsky psaný dokument, že mám zákaz. Prý mezi lety 2015 až 2020. Když jsem namítl, že o takovém rozhodnutí nemám potuchy a nejde to nijak zjistit, prohlásil, že o tom rozhodla SBU, tedy ukrajinská kontrarozvědka. Ta je prý celní správě zcela nadřízeným orgánem a vysvětlovat nic nemusí. Mám se prý přesto obrátit na ukrajinské velvyslanectví v Praze anebo přímo na SBU.

Petrenko ke mně po dalším čekání přiběhl, v chytrém mobilu ukázal titul knihy Špionem Běločechů v Česku a vyptával se, jestli jsem autorem. Po kladné odpovědi chtěl ještě vědět, o co jde. "Kniha je o cestování z Prahy do Vladivostoku a historii československých legionářů," odvětil jsem. V dalším úředním dokumentu, který mi dali, se píše: "Držitel pasu má zákaz vstupu na Ukrajinu dle rozhodnutí uvedené autority." SBU tam ale nikde uvedena není, podepsán velitel imigrační kanceláře terminálu D na letišti Borispol P. V. Sivak.

Noc v terminálu D

Následně jeden z celníků odvedl reportéra bez pasu do prostoru odletů terminálu D s tím, že tam musí vyčkat, až bude vyzván k odletu. "Zpět do Prahy budete dopraven bezplatně," dodal. Letadlo odlétalo až dnes ráno, takže jsem v prostorách strávil celou noc. Tak trochu jako Tom Hanks ve filmu Terminál, pouze bez spanilé letušky. Nutno dodat, že se celníci chovali korektně a nabídli mi i jakousi odpočinkovou místnost pro invalidy, ale spát stejně nešlo.

Na velkých obrazovkách v terminálu opakovaně vysílali reklamu na Ukrajinu, tedy letecký pohled na Kyjev, tanky jedoucí polem, ozbrojence běžící po cestě s výkřikem: "Ukrajina je v každém z nás". Ve mně už jí moc nezůstalo. Do letadla mě dovedl celník, předal letušce pytlík s pasem a letenkou, kterou si od ní převzali až na Letišti Václava Havla čeští kolegové. Jednu stránku pasu zakrývá červené razítko "Zabráněno vjezdu na Ukrajinu".

Nejdelší cesta Ukrajinou

O důvodech SBU, proč sáhla k takovému řešení, tedy možno jen spekulovat. V polovině roku 2014 vykonal reportér PL téměř tříměsíční pozemní cestu z Prahy do Vladivostoku. Při ní na Ukrajině vyzpovídal nespočet zajímavých lidí, články pak během cesty zveřejňoval v Parlamentních listech. Ředitele muzea Zborovská bitva Bogdana Makogina, obdivovatele Stepana Bandery. Docentku Maju Lutaj, odbornici na dějiny národnostních menšin z Univerzity Ivana Franka v Žitomiru, která ruského prezidenta Vladimira Putina nazvala diktátorem a psychopatem. Krajana z obce Malinovka Stanislava Marka, který by "Putinovým žoldákům nejraději píchnul vidle do prdele".

Z cesty vyšla výše zmíněná kniha Špionem Běločechů v Rusku, kde se ještě třeba dočtete o názorech zakladatelky Hnutí Femen - jedna z aktivistek ukázala vnady ve volební místnosti prezidentu Zemanovi - Anny Huculové, bývalého příslušníka Pravého sektoru Sergeje Kovalenka, lidí z tehdy pomalu končícího stanového městečka Euromajdanu v Kyjevě či proruských demonstrantů v Charkově.

Za co, pane bože, za co?

Na konci roku 2014 odjel reportér PL do Kyjeva s oficiální výpravou politiků, členů Československé obce legionářské, pamětníků a novinářů při příležitosti odhalení pamětní desky České družině, tedy předvoji československých legií. Posléze se také zúčastnil separatistických voleb na východě Ukrajiny, kam byl pozván místními autoritami. Ostatně třeba vězněný ukrajinský novinář Ruslan Kocaba, který byl nedávno soudem prohlášen za nevinného, sdělil: "Pracoval jsem na obou stranách konfliktu. Jako jediný ukrajinský novinář jsem měl akreditaci i pro Luhanskou a Doněckou lidovou republiku."

Už v polovině roku 2015 referoval reportér PL o prvním výročí masakru v Oděse a na konci toho roku se vydal do Užhorodu, odkud napsal několik článků o volbách do místních zastupitelstev a náladách Rusínů. Ostatně po zveřejnění jednoho z těchto článků se musel předseda Zakarpatské národní jednoty Podkarpatí Nikolaj Burak několik měsíců před šikanou státní moci skrývat. Z toho vyplývá, že reportéra PL pustili dvakrát na Ukrajinu už v době, kdy měl mít do země vstup zakázán.

Pietní akce, možné protiakce

Podle informací reportéra PL byly nyní v Oděse posíleny i některé složky armády, protože je možné očekávat nepokoje. Oznámené jsou pietní akce proruských aktivistů, ale lze očekávat i odvetné akce ukrajinských nacionalistů. Před čtyřmi lety, tedy druhého května 2014, se tam totiž odehrála událost, která je nazývána Oděským masakrem.

Nicméně názory na to, co se stalo, se diametrálně liší. Podle jedné verze se zhruba dvě stě padesát mladých, maskovaných a velmi dobře vyzbrojených lidí, kteří křičeli hesla jako "Berkut" či "Fašismus neprojde", vydalo za dohledu milice na Kostelní náměstí, kde se sešli fotbaloví fanoušci, ale i další lidé k podpoře jednotné Ukrajiny. Došlo k pouliční bitvě, proruští aktivisté začali střílet a prohrávat. Oba tábory se přesunuly na Kulikovo pole, kde se před Domem odborů vždy scházeli proruští aktivisté. Ti se nakonec v domě zabarikádovali. Obě strany na sebe házely Molotovovy koktejly a dům začal hořet.

Jiná verze příběhu, podpořená i některými videi, zní, že příznivci Euromajdanu zahnali protivníky do Domu odborů, kde je pozabíjeli a nechali uhořet. I počty obětí se dost liší. Podle oficiální verze si střet vyžádal devětatřicet mrtvých, podle té alternativní bylo obětí kolem stovky. Reportér ParlamentníchListů.cz chtěl o akcích, které právě v těchto minutách v Oděse začínají, napsat reportáže, jakož i vyzpovídat tehdejší účastníky z obou znesvářených táborů. Z výše zmíněných důvodů se však do černomořského přístavu nedostal.