Mediální přehled začíná zamyšlením nad rozhovorem, který na Reflexu v Prostoru X vedl s principálem Janem Hrušínským Čestmír Strakatý. „Znovu jsme tak mohli sledovat náhle se objevivší antikomunismus Jana Hrušínského. To je v poslední době takový refrén doby. Každý, kdo se neprojeví jako nepřítel přátel starých pořádků a přítel liberální demokracie, má u ostatních přátel liberální demokracie velké problémy. Třeba i dotační, ale nechci nikomu sahat do svědomí, že, pane Hrušínský. Ale zaujalo mě několik highlights, zlatých hřebů. Jeden z nich už jsme v Týdnu v médiích zaznamenali, a sice, že starosta za ODS Novotný by rád věšel nějaké poslance za KSČM nebo je jiným způsobem zbavoval života. Pan Hrušínský to jako správný intelektuál vidí sofistikovaněji. Říká: ‚Čekám, kdy na Hrad vtrhne komando těžkooděnců a udělá tam tomu konec.‘ Které komando, jakých těžkooděnců, sice neříká, ale už sama myšlenka je docela zajímavá,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Tohle vyslovené očekávání Jana Hrušínského může v někom vyvolat dojem, že by se mohlo jednat o protistátní puč. „Asi tak nějak to proběhlo v Chile v roce 1973 nebo jindy v jiných zemích, když vtrhlo komando těžkooděnců na vedení státu a udělalo konec dosavadním pořádkům. Tak jestli po tomhle volá intelektuál Hrušínský, tak to tedy pánbůh s námi a zlý pryč. Ale hlavně bych se chtěl zastavit u té druhé části, v níž se pan Hrušínský ohlíží do minulosti. Je hezké, že se veřejně stydí za podpis Anticharty, stejně jako v jiném rozhovoru prohlásil Michael Kocáb: ‚Chartu jsem nepodepsal a teď toho lituji‘. To je hezké, že po těch více než čtyřiceti letech někteří lidé sčítají své ‚hříchy‘ a je jim odpouštěno, protože jsou to ikony veřejnosti, jsou to hrdinové, jsou to naše sochy na piedestalu, k nimž vzhlížíme a obdivujeme je za to, co nám teď říkají. Nebo aspoň někteří novináři to obdivují,“ upřesňuje mediální analytik.

V táboře obehnaném ostnatými dráty točil filmy jak o závod

Oceňuje přitom výkon moderátora Čestmíra Strakatého, který hodnotí jako vysoce profesionální. „Velmi pečlivě si dával pozor na to, aby udržel nestrannou pozici vůči tomu, co pan Hrušínský povídal. Naopak pan Hrušínský byl velice nejistý, jako kdyby to měl trošku naučené, jako kdyby nebyl úplně ve své kůži a nebyl přesvědčen o tom, co říká. No já bych se moc nedivil, pokud by tomu tak bylo. Obzvlášť jeho úvaha, že by ParlamentníListy.cz měly být pod kontrolou tajných služeb, mě úplně rozesmála. Nu, někdo nám tady přivolává gestapo nebo něco takového. Ale zastavím se u jiné věci, u umění. Pan Jan Hrušínský říká, cituji: ‚Žili jsme po roce 1970 v táboře obehnaném ostnatými dráty‘. Tím chtěl říct, že se tu nic nesmělo. Tak já bych jenom připomněl jeho dílo z té doby, a to jen do roku 1977, čili do jeho podpisu Anticharty, která jaksi omilostňovala mnohé lidi,“ podotýká Petr Žantovský.

Začíná tím, že Jan Hrušínský předtím, než stihl podepsat Antichartu, za což se nyní údajně stydí, natočil v roce 1971 Dívku na koštěti. „Dále pak v roce 1974 film Kdo hledá zlaté dno, mimochodem podle scénáře Zdeňka Svěráka, pokud to někdo neviděl. Dva díly na téma Můj brácha má príma bráchu z let 75 a 76. V roce 1975 také Sarajevský atentát, což byl mimochodem velice zdařilý film. Celkově tak až do roku 1977 natočil 24 filmů včetně televizních. A to byl přitom v tom táboře obehnaném ostnatými dráty, je třeba to stále opakovat. Pan Hrušínský připomíná svého tatínka, ale spíš by se měl stydět za to, co přitom říká, než za podpis Anticharty. Protože pan Rudolf Hrušínský byl opravdový veliký herec, který se podílel na největším rozmachu českého filmového, divadelního a televizního umění. Nicméně jeho syn Jan tvrdí, že byl po roce 1970 zakázán,“ upozorňuje mediální odborník.