„Útok na Roberta Fica je jednoznačně odsouzeníhodný, ať už byl motivován čímkoliv. Měl by být pro nás varováním, kam až může vést prohlubování nevraživosti a agresivity ve společnosti. Robertu Ficovi přeji, aby z tohoto incidentu vyšel bez následků.“
Takto tweetoval v reakci na atentát na slovenského premiéra český prezident Petr Pavel. I další komentující naznačovali, že motivace pachatele by neměla být tím hlavním, o čem se budeme bavit.
Případně ji popisovali jako neurčitou „nevraživost a agresivitu ve společnosti“.
Jsou za pokus o atentát na Roberta Fica zodpovědní činitelé liberální opozice, médií a neziskových organizací?Anketa
Na rozdíl od prezidenta, který se takto vyjádřil bezprostředně po činu, se takto někteří vyjadřovali i poté, co už bylo známo, že pachatelem byl jednasedmdesátiletý Juraj Cintula a rozebrány jeho veřejně dostupné názory na politiku, které jej dle vlastního doznání k činu vedly.
Jednasedmdesátiletý Juraj Cintula, básník a spisovatel ze středoslovenské Levice, se podle příspěvků na sociálních sítích stavěl také proti Ficovu odmítavému postoji k vyzbrojování Ukrajiny. Vládu kritizoval i kvůli jiným věcem.
Na uniklém videu z policejní stanice hovoří o svém nesouhlasu s vládou, zejména se změnami ve slovenské televizi. Ty jsou terčem kritiky parlamentní opozice, která právě na stejné odpoledne svolávala v Bratislavě k tomuto tématu demonstraci.
K činu měl být podle vlastních slov rozhodnutý asi měsíc, nejednalo se tedy o vášněmi vedené impulzivní jednání. Přesto je zřejmé, že duševní stav, který dovedl doposud bezúhonného občana a držitele zbrojního průkazu k dokonanému pokusu o vraždu, nemohl být normální.
Otázka, co jej k takovému činu dovedlo, se zdá být zcela legitimní.
Zejména s ohledem na to, jak média přistupují k případu odsouzeného teroristy Jaromíra Baldy. Ten ve věku velmi blízkém Juraji Cintulovi ve dvou případech pokácel strom na železniční trať a doprovodil to dopisem v arabštině. Tímto činem chtěl obrátit veřejné mínění a státní složky proti migrantům, které vnímal jako nebezpečí.
Čin Jaromíra Baldy je v médiích jednoznačně spojován s SPD pouze na základě Baldovy výpovědi, že sledoval videa jejího předsedy Tomia Okamury, stranu v několika volbách volil a takto ji chtěl podpořit.
Hnutí SPD to pravidelně připomínají i jeho političtí oponenti.
Završením celého příběhu byla mediální prezentace Jaromíra Baldy při podmíněčném propuštění že se polepšil, uvědomil si, že naletěl Okamurovu neopodstatněnému strašení a SPD už nikdy volit nebude.
Ficko a jeho „babky demokratky“
Příběh regionálního básníka a občanského aktivisty Juraje Cintuly je příběhem slovenského liberálního intelektuála. Jejich názorová platforma se formovala v devadesátých letech v odporu proti Vladimíru Mečiarovi. Bývalý boxer neváhal proti oponentům užívat dost brutálních prostředků, takže i jeho opozice z „bratislavské kavárny“ byla drsnější, než ta pražská.
Robert Fico je hlavním „terčem“ verbálních útoků této části slovenské politické a umělecké scény prakticky už od chvíle, kdy jako poslanec Strany demokratické levice založil novou stranu SMER. Na youtubu lze dodnes najít posměšnou píseň, kterou to doprovodil komik Milan Markovič. Ten také výrazně přispěl k následnému rozšíření přezdívky „Ficko“.
Od voleb 2002, ve kterých SMER poprvé výrazně bodoval, byl v „bratislavských kavárnách“ jednoznačně vnímán jako hlavní padouch. V této roli byl nástupcem Vladimíra Mečiara, od kterého převzal jeho venkovské voliče, oponenty vysmívané coby „babky demokratky“.
Toto rozdělení se postupem let stále prohlubovalo, i když v zahraničí nebyl Fico vnímán zdaleka tak démonicky. Vše se výrazně urychlilo po pádu Ficovy vlády v roce 2018 v důsledku událostí kolem vraždy novináře Jána Kuciaka, kterou opozice přímo spojila s Ficem, ačkoliv ve skutečnosti s tímto zločinem patrně neměl nic společného.
Následovalo volební vítězství Zuzany Čaputové a v parlamentních volbách hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti excentrického Igora Matoviče. Ten volební kampaň postavil na nahánění „smerákov“ a slibech jejich rychlého odsouzení. A aktivity některých policejních složek po jeho zvolení se o to skutečně pokoušely.
Voliče Roberta Fica dráždily i další věci, například nepříliš transparentně uzavřená vojenská smlouva s USA, kterou navíc ministr Jaroslav Naď hájil značně osobitě nadávkami oponentům.
Matovičova koalice se ale rozpadla, i díky svérázu a nesnesitelnosti jejího lídra, a po předčasných volbách se triumfálně vrátil SMER.
Frustrace mezi jeho oponenty vedla k mnoha ostrým prohlášením, mezi Ficovými voliči se aktuálně šíří zejména slova předsedy nejsilnější opoziční strany Progresivní Slovensko Michala Šimečky (primárně míněná v kontextu povolebních vyjednávání), že „udělají vše, aby Fico nevládl“.
Frustrace se ještě prohloubila po březnových prezidentských volbách, ve kterých byl nástupcem Zuzany Čaputové zvolen zástupce Ficovy koalice Peter Pellegrini, což někteří komentovali výroky na úrovni „palác padl“.
„V každé společnosti se najde několik vyšinutých jedinců, kteří takováto zoufalá frustrovaná volání vyslyší, jsou ochotni se obětovat a stát se mučedníky v boji „za tu správnou věc“. A pak jejich chorými mozky rezonují prázdná hesla, jako že „vražda na tyranu není zločinem“. O tom, kdo je tyran a kdo ne, ovšem rozhoduje aktivní střelec, ne volby nebo hlasování ve sněmovně. Navíc Fico není Heydrich. Střelba na Fica je střelba na legitimně zvoleného premiéra v demokratické zemi. A to je zločin. Atentát na jednoho z nejvyšších ústavních činitelů je bezprecedentním ohrožením demokracie. To není „neodpustitelná tragédie“, jak si myslí šéfredaktorka SME. To je neodpustitelný zločin, na kterém se slovenská protivládní média podílejí. Sice tak, že nejsou trestně postižitelná, ale jsou vinna,“ řekl k tomu bezprostředně po činu pro ParlamentníListy.cz analytik Štěpán Kotrba.
„Mediální hysterie vykreslující politické oponenty jako čisté zlo, antisystémové živly, extremisty nebo dokonce nepřátele státu nese také svůj díl viny na tom, co se stalo,“ napsal Vlastimil Veselý ze Společnosti pro obranu svobody projevu.
Slovenská opozice však jakékoliv spojení s Jurajem Cintulou odmítá. „Odmítáme svalování viny na opozici a média. Tento barbarský čin žádným způsobem nesouvisí s nenásilnými protesty,“ uvedl nyní Michal Šimečka.
Některými komentátory je zpochybňován i protivládní motiv střelby důchodce z Levice. Připomíná se jeho údajné angažmá u „polovojenských extremistů napojených na Moskvu“ (na základě jedné fotografie z roku 2016) či o jeho údajných sympatiích k extrémně pravicové straně Mariana Kotleby.
Slovenská vládní koalice pak čelí kritice, že chce tohoto zločinu politicky zneužívat. Připomíná se vystoupení místopředsedy parlamentu a předsedy koaliční SNS Antona Danka, který bezprostředně po činu v emocích hovořil o „začátku politické války“.
A tento „strach o demokracii“ mnohé podle jejich vyjádření trápí víc, než nenávist završená střelbou do člověka.
Podle sociologa Petra Hampla je tento rozdíl dán především tím, že v „liberálním vidění světa“ tak, jak jej známe dnes, jsou oponenti vnímáni velmi démonizovaně, až coby nelidská monstra. Na základě toho se věří, že k jejich zastavení je třeba jakýkoliv prostředek.
Netýká se to jen Roberta Fica, ale i českých politiků. Miloše Zemana, Andreje Babiše, Tomia Okamury.
Performance umělců u soudu s Andrejem Babišem
„Když máte k dispozici velký mediální prostor a systematicky na vytváření takového dojmu pracujete, je pochopitelně otázkou času, kdy se najde magor, který to vezme vážně a pokusí se ten problém vyřešit,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Hampl.
Zásadní rozdíl je ale v tom, že „neliberálové“ své oponenty vnímají mnohem klidněji a s větším nadhledem. A tomu odpovídá i výrazně menší ochota ke krajním řešením. „Na opačné straně něco takového není. Samozřejmě se taky ošklivě nadává na politické odpůrce, ale nejsou chápáni jako šíleně nebezpečné démonské bytosti. Spíš jsou zobrazováni jako lidé hodni pohrdání. Z toho nevyplývá nutnost takové lidi zastavovat,“ vysvětluje.
Fotogalerie: - Před slovenským velvyslanectvím
Nejčastějším argumentem ze strany Ficových oponentů byly urážky, kterými jeho stoupenci častovali končící slovenskou prezidentku Čaputovou. I zde je ale podle Hampla vidět rozdíl. „Když byla slovenská prezidentka označována za ku*vu, bylo tím řečeno, že v každém bordelu najdete 20 stejných, které ji mohou nahradit. Když je český prezident označován za manekýna, je tím také řečeno, že v každé modelingové agentuře najdete desítky náhradníků. Proč na něj páchat atentát?“ vysvětluje uvažování oponentů.
Uznává, že i na této straně jsou někteří lidé výrazně démonizováni, ale v těchto případech se nejedná o volené politiky, ale spíše o vzdálené symboly, jako je Bill Gates, Klaus Schwab nebo Anthony Fauci.
A přidává ještě jeden podstatný aspekt, a to úroveň politického zastoupení: „Na liberální straně nejsou žádné osobnosti, které by bylo možné démonizovat,“ povšiml si.
„Takže ano, rétorika liberálních demokratů zvyšuje riziko vražd politických odpůrců. A sami liberální demokraté s tím jsou srozuměni,“ myslí si Hampl.
Obává se, že případné zabití jejich oponentů mnohým z nich ve skutečnosti nevadí, byť veřejně je třeba deklarovat nesouhlas. „Stejně jako jim nevadí umírání statisíců lidí poslaných do zbytečné války,“ dodává sociolog.
Ideologie liberální demokracie podle něj bohužel některé lidi zbavuje části lidského cítění.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
Yogina
