„Arogance, trvdohlavost a samolibost charakterizují odpověď Bruselu na strategii Davida Camerona ve snaze znovu projednat britský vztah s Evropskou unií,“ píše McKinstry. Vedení EU se podle něj odmítá vůbec bavit o jakýchkoli ústupcích. „Dokonce zamítli i nepatrné změny v právech migrantů na získání sociální péče.“

„Takto vzdorovitý postoj lze vnímat jako naprostou důvěru v evropský projekt,“ míní McKinstry a dodává, že snaha Británie o změnu je tak automaticky nepřípustná, aniž se o ní jakkoliv jedná. „V dogmatickém vnímání světa vládnoucí elity EU je vrcholný triumf federálního superstátu zcela nevyhnutelný.“

Skutečnost je však taková, že eurofederalismus selhává na základě „vlastních zničujících protimluvů a spektakulárních selhání“. Na místo míru a prosperity „podpořili jen dluhy, beznaděj a rozklad“.

„EU postrádá jakoukoliv demokratickou legitimitu, což znamená, že její konec může přijít dřív, než si politici umějí představit,“ tvrdí McKinstry a jako příklady uvádí rozpad apartheidu v Jižní Africe či konec komunistických vlád ve východní Evropě.

„2016 může být rokem, kdy dojde k rozpadu EU, tudíž by britské referendum bylo irelevantní. Ekonomika bude zajisté hrát hlavní roli v procesu tohoto kolapsu,“ píše McKinstry a dodává, že i přes veškerou pozitivní propagandu, kterou EU produkuje, růst stagnuje a euro má stále problémy. „Nezaměstnanost ve Španělsku, jež je občas bráno jako ‚zázrak‘ eurozóny, je 23 procent. V Řecku dokonce přesahuje 25 procent.“

• Celý text zde

Evropská unie podle McKinstryho však svoje problémy řešit nedokáže, jelikož je sama jejich součástí. Samotnou společnou měnu pak nepovažuje za ekonomický, nýbrž politický projekt, který však zcela selhal na rozdílnosti ekonomik jednotlivých zemí. A v mnohých z těchto zemí se pak k moci dostávají politická uskupení, jež brojí za vystoupení z EU.

Do toho je tu pokračující migrační krize, se kterou se evropské instituce nezvládají vyrovnat a hrozí zcela rozebrat současné sociální systémy jednotlivých členských států. „Namísto obrany evropské civilizace se EU stala cestou ke zničení našeho dědictví a identity skrze vlastní posedlost otevřenými hranicemi a kulturní rozmanitostí,“ píše McKinstry a dodává: „Jelikož se posmívala vlastenectví, vysmívala konceptu národní svrchovanosti a udělala fetiš ze svobody pohybu, neexistuje nic, co by EU mohla udělat pro zvrácení této vlny.“

„To zajisté povede k dalšímu a hlubšímu rozčarování z EU,“ míní McKinstry a jako příklad uvádí vzestup Národní fronty ve Francii či Švédských demokratů ve Švédsku. Jediné, co stačí k jejímu úplnému konci, je podle něj pár teroristických útoků islamistických extremistů. „Pokud dojde na nejhorší, veškerá rétorika EU o míru a jednotě bude znít urážlivě plytce. Lze si jednoduše představit, jak se z masových shromáždění na podporu obětí terorismu stanou demonstrace proti Bruselu, jež nechají eurokraty tak zmatené a vyděšené, jako byl Nikolaj Ceausescu, když jej konfrontoval nepřátelský dav v Bukurešti roku 1989, krátce před pádem jeho režimu.“