„Chvíli trvá, než se uprchlík zabydlí, s tím se musíme smířit. Třeba ve Vídni přichází každému příchozímu dopis, že je starosta potěšen, že si žadatel vybral Vídeň jako svůj nový domov a vysvětluje mu, kde mu pomohou. U nás to začíná korupcí někde na ambasádě,“ uvedl protiklady host podvečera, kterého se zúčastnilo necelých dvacet přítomných.

Práce je pro všechny

„U nás je ten postup u úřadů velmi negativní, zejména u Ministerstva vnitra. To se musí změnit. Pak bych očekával, že integrace bude rychlejší. My s tím problémy nemáme, protože pracovní trh vezme skoro každého, kdo je ochoten aspoň něco dělat. Když jsem začínal před dvaceti lety, tak to s Afghánci bylo mnohem těžší. Školství tam funguje mizerně a lidé odtamtud přicházejí s těžkým jazykem a je obtížné je jakkoliv zaměstnat. Vzpomínám si, jak jsem na Moravě objížděl obecní úřady, prosil jsem je, jestli by neměli nějakou jednoduchou práci, že by mohli třeba zametat, sázet stromky. Bylo to těžké. Dnes je to jiné, ať přijede kdokoliv, kdo je ochoten pracovat a alespoň trochu se naučí česky, tak s tím není problém,“ konstatoval Rozumek.
„Afghánci byli samí tlumočníci, že?“ zazněl dotaz z pléna.

Afghánci jako nejvíce privilegovaní?

Rozumek si posteskl: „S nimi je to těžké. Oni jsou vzdělaní, vůbec neumí český jazyk, protože tlumočili do angličtiny a jsou přesvědčeni, že mají vysokou kvalifikaci a nic jiného než tu svou profesi dělat nebudou. Takže máme spoustu případů, kdy tomu člověku nabídnete modré z nebe a on je přesvědčen, že technik na něco nebo lékař musí okamžitě nastoupit do té své profese a nespolupracuje, není ochoten přijmout, že se musí naučit mluvit česky. Neuznává, že to trvá nějakou dobu a že za rok, za dva může uvažovat o tom, že tady získá slušně placenou práci, která se řekněme blíží jeho specializaci. V tom se trochu s těmi Afghánci pereme. Dokonce jsme teď jednu rodinu v Ostravě museli odmítnout, protože pán byl arogantní, sprostý, nadával pracovnicím úřadu práce, nechtěl pochopit, že by mohl vzít nějakou méně kvalifikovanou práci a pak už ani nechtěli jednat s námi,“ vypočítával Rozumek.

„Podle zákona o sociálních službách nemusíme službu poskytnout, jestliže nedodržuje určitá pravidla. Tak jsme pánovi vysvětlili, že v tomto případě už si nevíme rady a ať se pán stará sám o sebe.

Další přítomný podotkl, že v Afghánistánu  jsou velké kontrasty, ti, co jsou trochu vzdělaní, se berou za vzdělance a pohrdají běžnými lidmi, kteří toho moc neumí.

Kurdské kebaby – to je panečku jiná!

„Mnohdy je mi tedy milejší kurdský kebabář, který začne podnikat v nějakém městečku, zaměstná i svoje příbuzné a kamarády a chytne se ne v té své profesi, ale i v tom, že je ochoten dělat něco obyčejnějšího. Nechci házet těch 170 Afghánců do jednoho pytle. Ti, kteří uspějí, se už k nám nedostanou. My se pereme s těmi, kteří mají větší problémy. V zemích, kde školství dlouhodobě nefunguje, je to pak těžké. Velký problém jsme měli s čečenskými uprchlíky, kdy jejich děti nechodily do školy a zvláště kluky bylo těžké nějak integrovat. Ale dnes už je to lepší,“ pokračoval dále Rozumek.

Podpořme Syřany

„Současná vlnka Syřanů, která se objevuje na hlavním nádraží připomíná rok 2015, 2016. Jsou to lidé, které nemůžete vrátit zpět do Sýrie. Evropa nevrací do Sýrie, protože ten režim se nezměnil. Když by kdekoliv v EU požádali o azyl, tak by jej museli získat. Oni to vědí a snaží se tuto svoji jedinou šanci využít tam, kde někoho mají. Nemají tedy zájem o Českou republiku. Oni sem přijedou, často nemají ani pití, občas jsou zdravotně poškození, hodně mají problémů s rukama. Takže chtějí chytit vlak směr Berlín nebo Norimberk. Já bych jim v tom nebránil. Tím, že neexistuje žádná legální cesta, tak chápu, že procházejí nelegálně,“ vysvětloval Rozumek. „Nejsou nějak agresivní. Nemáme zjištěno, že by byli nějak vážně nemocní. Prostě snaží se dostat tam, kde někoho mají. Je tedy prostor jednat s Tureckem, aby zlepšili prostor pro uprchlíky, protože co nám říkají, tak tlak na ně v Turecku je čím dál větší. Svádí se na ně problémy, které se v Turecku vyskytují. Od inflace po nezaměstnanost. Prý berou místním práci. Takže jsou snahy, aby odešli z Turecka a dokonce údajně jsou plány, že by syrští Arabové měli naředit ty kurdské oblasti na severu, kde nikoho nemají. Do toho se objevuje informace, že v Turecku se jim omezuje svoboda pohybu, že se snaží, aby zůstali v regionu a nepohybovali se po Istanbulu nebo po velkých městech. Tomu všemu se Syřané snaží uniknout a já jim v tom rozumím,“ uvedl šéf organizace OPU Rozumek.
Turci se ale o ně deset let starali a vytrhli tím Evropě trn z paty. Pokud jich padesát nebo sto tisíc přijde, tak Evropa je natolik bohatá, že by to měla bez problému zvládnout…“

Žena středního věku připomněla: „Důležité také je, aby i oni byli užiteční pro ten daný stát, ne aby stát byl užitečný jen pro ně. Málokterý stát má na rozhazování.“
„My jsme jim neposkytli skoro nic. Tady byly takové pokyny Ministerstva vnitra, registrační centra a neposkytovat jim nic. Považují je za nelegální migranty. Já je považuji za uprchlíky. Pokud je tam ten příšerný režim Asada, tak jsou to uprchlíci a měli bychom jim pomáhat. Ale oni chtějí tu svoji šanci využít někde jinde, nikoliv v České republice,“ vysvětloval trpělivě Rozumek.
„Nikdo nemůže mít konkrétně se Syřany v Česku špatné zkušenosti. Nemáme případy jako nezaměstnanost, drogovou závislost, kriminalitu. Občas se zapojí do převaděčských skupin, ale to proto, aby pomohli vlastním lidem. Tak se je snaží dostat do Německa.“

Není Syřan jako Syřan, ale jejich přínos je nesporný

Odborník z auditoria obsáhleji připomněl: „Já mezi Syřany znám celou řadu intelektuálů. Mnozí už jsou tu ve druhé nebo třetí generaci.  Zůstali tady už za našeho starého režimu, většinou se tu oženili. Národní uvědomění je u Syřanů natolik silné. Dnes je tu syrská komunita, mnozí mají třeba tři občanství a jsou mezi nimi slavné rodiny, třeba Issovi, jejich dvě sestřenice, které se zapsaly do české kultury, jejich otcové mimochodem také. Jsou tu i další, syrští křesťané, ti tvoří jednu takovou skupinu. Hodně křesťanů ze Sýrie emigrovalo tak, jako z Iráku. Ještě před dvěma roky, než přišla pandemie covidu, tak jsem se stýkal s celou řadou mých syrských přátel, ať již z Damašku nebo tady, tak oni jsou u nás poměrně solidně početně zastoupeni. Zda tento počet bude nyní růst, to je s otazníkem. Každopádně to není jedna jediná masa a oni se ani tak necítí. Třeba Issové jsou velice hrdi na arabskou kulturu, ke které sami bohatě přispěli, ale necítí povoláni se nějak vměšovat do vnitřních poměrů Sýrie. Bašárův režim nesnášejí, ale nepouštějí se do žádných politických sporů. Posílají svoji nejmladší generaci, pokud to jde, na prázdniny do Sýrie. Syrské a arabské komunity, rodiny, jsou velmi početné, i když dnes je to už také méně, než to bývalo zvykem. Když Syřané pořádali nějakou akci, tak jste si museli nejdříve zjistit, jestli jsou to ti proasadovští nebo ti proti Asadovi. Mimochodem, oni mají dnes i jinou vlajku. Stejná je vlajka se třemi pruhy a nápisem uprostřed, ale ti lvi jsou jinak,“ uvedl postarší muž.
„Oceňuji, jak jsou syrští křesťané hrdi na svoji kulturní tradici, ale nejsou hrdí na ty své krajany, kteří je možná početně převyšují, ale s nimiž se neshodnou na žádných politických projevech.“