„Bylo to strašné. Se sousedkami jsme stály na ulici a říkaly si, co se děje. Pak začali Rusové bombardovat Lvov. Tak jsem s dětmi odjela k vám,“ říká Emílija, která žila nedaleko ukrajinského Užhorodu. Bavíme se kousek od Úřadu městské části Praha-Řeporyje.

U nás za kolejemi

Za desatero odbočkami na Plzeň, za desatero odbočkami na supermarkety a za desatero autobusovými zastávkami ze stanice metra Luka se nachází země, kde žije svérázný a dost unikátní lid. Mnozí „etnologové jej nazývají Řeporyjci“. Jedním z nich jsem i já. Promiňte, nechal jsem se unést, ale prostě tady rozděleni Dalejským potokem takhle žijeme. Vládne nám  současný starosta Pavel Novotný. Byl zvolen demokratickou cestou a je známý tím, že pracoval v bulváru, ukazoval zadek a s nikým se moc nepáře. Sere Rusa i Číňana. Je to tlučhuba v haškovském stylu. Díky němu jsme chvalně či nechvalně nejznámější obec  v Česku. Nutno dodat, byť jsem ho nevolil, že pro obec dělá mnohé...

Kauza učitelek, které přešly koleje se staženými závorami s třinácti dětmi, je celkem známá. Vše kolem našeho starosty je známé. A za těmi kolejemi jsem si povídal s uprchlíky z Ukrajiny. Měl jsem je v merku už dřív, protože skromně nakupovali v bývalé hospodě, dnes ve vietnamských Potravinách u České koruny.

„Přijela jsem sem dva dny poté, co začala válka. Jsem z vesnice kousek od Užhorodu. Pro nás je ta válka katastrofou. Mám větší dcerku a malého chlapečka. Je jasné, že se nám chce domů, ale teď nemůžeme. Z naší široké rodiny jsou už všichni za hranicemi, ale několik mužů brání vlast,“ sdělila Emílija, která bydlí s manželem prý kousek od bývalé řeporyjské pekárny. Dostala víza, potvrzení a říká: „Česko je normální země, která nás přijala a pomáhá nám, abychom to přežili do doby, než u nás bude možné normálně žít. Děti chodí do mateřské školy a moc vám, Čechům, děkujeme.“

Na návsi je dobře

Stojíme kousek od řeporyjské návsi. Muž Emílije se nepředstavil a pár se odmítl nechat vyfotit. Prý pracoval v Maďarsku. „Když sem žena přijela, tak jsem jel hned za rodinou,“ sdělil. „Pracoval jsem tady před třemi lety a tuhle místnost jsem si pronajímal, takže jsem zavolal a opět byla k pronajmutí,“ prohlásil, a když jsem se zeptal kým a za kolik, tak to dost zašumlil. Prý komunál.

„Hele, hele, vole, co. Jak? Nevím, tak ok,“ sdělil se spoustou odboček starosta Pavel Novotný, když jsem mu volal. Trochu mi připadalo, že musí stihnout všechno a nic. Trochu jako by se na něj snášel „sníh z Bogoty“. Znáte to od Lucie: „Dlouhá noc a mně se stýská moc, pro tebe malý dárek mám, přes hory, přes ploty, medvídek z Bogoty už letí.“ No, nesetkali jsme se.

„Víte, v Česku je to pro nás jako v pohádce. Já opravdu nevím, co se tam teď děje. Lidský úděl je takový. V Kyjevě je válka a nikdo neví, kdy se to přesune k nám. Kdo má možnost, tak odjíždí. Prostě tak,“ dodal manžel Emílije.

Od Echa ke Lvu

V řeporyjském Echu, což je náš místní plátek placený radnicí, ale přístupný i opozici, jsem se na žlutomodrém podkladě, tedy na ukrajinské vlajce, která symbolizuje nebe a úrodná pole, dozvěděl, že 72 rodin změnilo nádraží. Je třeba ocenit, že budova nádraží, kterou právě Novotný se svým ansámblem získal, nyní slouží ukrajinským uprchlíkům.

„Děti, a prosím promluvte o tom i s kamarády, a když uvidíte někoho z nich přebíhat koleje a odbude vás, přijďte mi to říct na úřad. Já si kluka chytím a budu na něj šeptat, až se pokaká a doma to nikdy neřekne, už jsem takových pár zničil,“ píše tam starosta, jak je mu vlastní.

A pak následovala návštěva oblíbené hospody U Lva. „To je vůl, už zase v televizi dělal ostudu,“ řekli mi místní sparťani, což je v Řeporyjích jakási vyšší kasta, ke které jsem se v odboji proti sešívanému otci v deseti letech přidal. A dnes musím poslouchat, jak to ten Křetínský sere. Nicméně Řeporyjci jsou cháska ztepilá, rovná a nezničitelná, třeba jako medojed kapský či rosomák sibiřský. Zkuste naštvat tato zvířátka, a se zlou se potážete. Takže nazdar!, jak by se v legionářském stylu rozloučil každý hrdý Řepák!