Má podle vás smysl izolovat a chránit pouze „ohrožené skupiny“ obyvatel, jak navrhují zastánci uvolnění restrikcí?

To bychom měli „ohrožené skupiny“ dát do nějaké izolace, nějakého novodobého koncentračního tábora? A kdo bude rozhodovat o tom, kdo do těch koncentračních táborů půjde? Odpůrci restrikcí? Ti, kteří říkají, že roušky nám berou svobodu, že nás zotročují, že nás srážejí na kolena? Neříkám, že všichni zastánci restrikcí takto uvažují, ale jsou mezi nimi i takoví. Mají o svobodě člověka divné představy.

„Jak to bude s koronavirem dál, už tušíme – imunita asi více než 1–2 roky; reinfekce s lehčími příznaky, bude se to tu potulovat jako 200 jiných podobných patogenů. Vakcíny nebudou žádný zázrak, ale pomohou,“ citoval na Twitteru Roman Šmucler profesora Francoise Ballouxe. Co o těchto slovech soudíte?

To je jedno z mnoha „tušení“. Jsem rád, že Šmucler použil tento výraz. Náš virus, ten, o kterém mluvíme, je patrně poněkud odlišný od většiny ostatních virů. Je mnohem vyvinutější. Už na pohled. Ale také má nejsložitější RNA ze všech virů, přes 30 tisíc bází. A dokonce má i velmi sofistikovaný mechanismus opravy svého genetického kódu prostřednictvím N proteinu. ZDE si o tom můžete v češtině přečíst více, pokusil jsem se to trochu zpopularizovat. Mezi většinou virů a tímto je evoluční rozdíl asi jako mezi červem a savcem. Proto se chová jinak. Zdánlivě nestandardně, a přitom logicky. Podle mě je blízko toho, co se v evoluční teorii her nazývá evolučně stabilní strategií, tedy strategií, která umožňuje dlouhodobé přežití základního kmene na základě řešení problému, který se v teorii her nazývá „tragédie společné pastviny“. Základem evolučně stabilní strategie je strategie „pomalého spásání pastviny“, tedy v daném případě šetrného chování k hostiteli. Patrně takového, při kterém imunitní systém na přítomnost a množení našeho viru vůbec nereaguje. Doplňující obrannou strategií, kterou náš virus spouští, když zjistí, že v napadeném organismu je mutace jeho vlastního kmene porušující „kmenové tabu“ a začala se k hostiteli chovat nešetrně. V tu chvíli náš virus také přejde do módu rychlého spásání, resp. co nejrychlejší replikace v hostiteli. „Odbrzdí se“, přechází do excitovaného, zdivočelého stavu. Jinou možnost obrany proti mutaci, která by zavedla kmen do slepé uličky evolučního zániku, totiž nemá. A pak ještě má navazující korekční strategii, kterou zkouší, zda je ještě přítomna mutace, která porušila kmenové tabu (zda byla vytlačena nebo se uklidnila). Vysílá vstřícný signál pomalého spásání, ovšem podle toho, jaká je reakce prostředí, je zase připraven přejít k obranné strategii rychlého spásání, resp. nešetrného chování k hostiteli. Beru hypotézu této formy evolučně stabilní strategie našeho viru s příslušnou metodickou skepsí, ale zdá se mi stále pravděpodobnější. V nějaké míře je přítomna a je klíčem k pochopení toho, odkud se náš virus vzal a proč se chová tak, jak se chová. Patrně ji v nějaké podobě mají všechny koronaviry nějak zabudovanou a patrně právě to, že se prosadila, vedlo k ústupu předcházejících koronavirových epidemií (SARS-CoV, MERS-CoV). K tomu podrobněji ZDE. Pokud se dnes potýkáme nikoli s původním kmenem, ale se soubojem různých mutací původního kmene, které soupeří o obsazení replikačního prostoru, pak bude budoucí vývoj zcela jiný. Budeme s naším virem žít, ale především musíme podpořit tendence k jeho uklidnění, k původní evolučně stabilní strategii základního kmene.