Drzost, kterou volič nepotřebuje. Kdo zastupuje lid. Po volbách se vyjasňuje

Anketa

Kdo po vládním zastropování cen bude demonstrovat, bude demonstrovat jen za proruskou orientaci, tvrdí Kalousek. Má pravdu?

Ano

97%

hlasovalo: 37252 lidí

Volby, od kterých se očekávalo referendum o životaschopnosti vlády pětikoalice, skončily předvídatelně. Tak jako vždycky. V něčem zvítězili skoro všichni, někde skoro všichni prohráli. Někde sotva postavili jednu kandidátku. Kdo by také toužil dělat starostu v takovém Trokavci, kde se dodnes hádají o americký radar. Potvrdilo se rozdělení země na tři velké, ovšem stranickými chomouty už nesešněrované bloky. Politika se tak stala nesrozumitelnou, protože všechny relevantní subjekty směřují od politických okrajů, definovaných ideologicky, k politickému středu – bezideologickému managementu věcí veřejných. Vytvářet duhové koalice „každý s každým“ není problém.

Ačkoliv Petr Fiala řekl, že tyhle volby „nejsou referendem o vládě, jak tvrdí opozice“, nakonec byly. A to hlavně díky němu samému a jeho „mimořádnému vysílání signálů“ v televizích týden před hlasováním. V projevu neřekl nic, co by týden nepočkalo, prostě jen využil toho, že je předseda vlády a povyprávěl obyvatelstvu, jak je skvělý a jak se o „nás“ stará.

A referendum nedopadlo pro vládu příliš příznivě.

V šestnácti okrscích postupují kandidáti Babišova ANO do druhého kola voleb, jeden kandidát získal post hned v prvním. ANO také získalo nejvíc stranických mandátů v zastupitelstvech obcí. A to přitom vládně soudní pohůnci (ano, ten pohůnek jste vy, pane soudče Šotte) účelově zkombinovali volby, z jejichž průběhu měla pětikoalice panický strach, se soudním projednáváním „dotační“ kauzy Čapí hnízdo, která se přitom táhne jako smrad už druhé volební období.

Dějiny českého sociálního státu

Za mého politického mládí (táhne mi na šedesát, to je let….) byla politická osa rozdělena posametovým diskurzem „budování rozvinutého kapitalismu bez přívlastků a peněz“ v režii Klausovy, Třískovy a Kočárníkovy pravice. Vítězové chtěli slabý stát a silný kapitál. Ale kapitalismus na dluh se neujal. Na té špatné straně stáli všichni, kteří chtěli silný stát a vládu práva, solidaritu těch úspěšných s těmi méně úspěšnými, zachování veřejného zdravotnictví, školství bez školného a průběžného důchodu. Nebyl nikdo, kdo by vymýšlel záchody pro transsexuály a komunitní záhonky na střechách paneláků. Svět politiky, do kterého jsme stvořili Zemana a ČSSD, oproštěnou od amerických agentů, byl svět jednoduchý. Svět třídního boje. Prosadil se „socialismus s lidskou tváří“, který nevylučoval kapitalismus, ale dával mu chomout společenské spoluodpovědnosti firem. Corporate social responsibility.

Za šest let tvrdé politické práce na levici slavilo „dolních deset milionů“ logické vítězství. Definovalo třídu „obyčejných lidí, kteří se živí prací“ – už ne jako „dělnickou“ třídu, ale třídu zaměstnanců pracujících za mzdu. Posílilo kolektivní vyjednávání, odbory se propojily se sociálními demokraty. Nejdříve měla ČSSD předsedu parlamentu, za dva roky poté jednobarevnou vládu. Měla podporu v sociálnědemokratických vádách v Evropě. Stačilo deset let, aby se ten sen po o něco spravedlivější společnosti naplnil – a nastal dlouhodobý úpadek idejí. Politiku už nedělali nadšení, ovládly ji zákulisní kšefty a provize, rozkrádání veřejných peněz a nesrozumitelné blekotání na náměstích. Standa Gross byl křišťálově čistý, Špidla věděl, kde jsou zdroje, a pak už bylo vcelku jedno, kdo bude vládnout. Doba pravolevého soupeření skončila se vzrůstajícím HDP a sílící střední třídou. Sociálnědemokratické pojetí sociální politiky se stalo nejen českým, ale i evropským standardem. Mít práci bylo normální, existenční jistoty zajišťovaly různé podpory, dávky a životní minima. Prioritu u voličů začaly dostávat volnočasové aktivity, cestování, kultura, krášlení obcí dětskými hřišti, dlážděnými náměstíčky a cyklostezkami. Za evropské peníze.

Konflikt, přerostlý nikoliv jen v ekonomickou, ale v kulturní válku, nastal až s nástupem huntingtonovského „střetu civilizací“, s příchodem pokračující americké agrese na Středním východě a s hladovými pochody islamistických uprchlíků. Dominantní evropští socialisté v tu chvíli udělali nepochopitelný obrat – a namísto hájení vlastní židovsko-křesťanské kulturní identity, namísto hájení pracovních míst pro domácí pracovníky a odmítnutí kulturně nekompatibilních vzorců chování (šátky, nikáby, ženská obřízka, muezzíni), prosazovali Evropu submisivně multikulturní, multináboženský „melting pot“, tavící kotlík kultur, ve kterém budeme ustupovat migrujícím náboženským fanatikům namísto jejich nekompromisního převychování v občany sekulární republiky, nebo vyhazov.

Tam začal nezadržitelný pád tradičních levicových stran v evropské politice. Lidé vnímali oprávněnost sociálních požadavků, odmítli ale oprávněnost multikulturních požadavků pod heslem „hostitel se bude ve jménu zdvořilosti přizpůsobovat hostovi“.

A pak začaly kulturní války...

Ideologiemi řízené dosavadní strany se rozpadly – a nahradily je nová, zezdola vzniklá hnutí, kterým progresivističtí sektáři začali říkat „populistická“. Ano, levicová politika je a musí být neelitářská, populistická – protože latinský termín populus je lid. A je to lid, kdo prozatím ještě vládne, byť ne prozatím přímo, ale prostřednictvím volených zástupců. Dnes je ale bratrovražedná kulturní válka nejen v „černobílé“ Americe, ale i v Evropě v plném boji. Cítíme se povinní hájit Vinetoua Karla Maye, Ladovy obrázky, Tři krále s černým vzadu, který na nás vystrkuje bradu.

Absurdní „cancel culture“ a „woke“ infiltruje i do našeho veřejného prostoru. I při šedesátiprocentní rozvodovosti a polovině dětí narozených mimo manželství hájíme pojmy otec a matka jako kořeny civilizace před teplouši, kteří si chtějí adoptovat a vychovávat děti. Katolíci se těší, jak zakáží potraty a pochody Prague Pride. Což je absurdní druhý extrém politického kyvadla. Sexuální i kulturní svoboda by měla zůstat v soukromém prostoru, neingerovat do veřejného prostoru. Jestliže jsme sekulární republikou, nezávislou na náboženství, musíme se i v rodinném právu vyhnout náboženským představám o monogamii, sodomii a vměšování do soukromí.

Covidová pandemie a s ní spojená omezení pohybu, lokální povodně, tornáda a náhle vzniklá potřeba nejen komunální pomoci, ale i masivní státní podpory, ukrajinská válečná emigrace a podmíněný společenský souhlas s ubytováním a asimilací stovek tisíc uprchlíků nám kulturně blízkých – to vše přispělo k odideologizování a ke komunitnímu charakteru komunální, ale i státní politiky. Další rány osudu, které budou následovat, toto směřování ke kolektivismu potvrdí.

Jen Morava, hrdá na své víno a kroje, si ponechala folklórně katolicky komunální tvář KDU-ČSL jako sepětí „trůnu a oltáře“. „Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó Matičko Krista Ježíše“, znělo po Moravě mariánskými procesími k volebním urnám. („Tisíckráte pozdravujeme Tebe“ je známá středoevropská mariánská poutní píseň – pozn aut.) KDU-ČSL potvrdila své zastupitele od Náchoda po Jihlavu. „Vypros víru, naději a lásku, / světlo ctnosti v duši rozněcuj, / odvrať od nás hlad a mor a válku, / v bídě každé při nás věrně stůj.“ V kdysi protestantských Čechách politické katolíky nahradili starostové a Starostové. Strana bez straníků, strana bez programu.

Konzervativní středové a levicové hlasy kdysi „Zemanovy“ prezidentské koalice, včetně části bývalých voličů ČSSD a prekarizovaných komunistických voličů, převzalo v podstatě všechny ANO, a radikálnější část těchto voličů převzala SPD. Je to logické rozdělení už od chvíle, kdy se Babiš poučil na schůzkách se Zemanem a začal realizovat politiku pro „dolních deset milionů“ v programovém prohlášení své vlády. Jako blahé paměti spoluautor tohoto dlouhodobého programu sociálních demokratů jsem Babišovi na stránkách Mladé fronty Dnes gratuloval. Zaměstnanců je vždy víc než zaměstnavatelů a OSVČ. Nyní dosáhl Babiš téměř těchže preferencí jako Zeman. A to v daleko složitěji strukturované situaci. Dle mého názoru, bez zásadních sociálních změn není lepší výsledek trvale možný. Voliči (neplést se všemi občany) jsou v této zemi dlouhodobě rozděleni na třetiny.

Jistě, v téhle zemi vždycky nejvíc hlasů dostanou nejrůznější místní nezávislí kandidáti a místní spolky. Malé obce jsou většinou rády, že seženou lidi, kteří jsou ochotni se o ni starat a je vcelku jedno, jaké mají názorové pozadí. Krást ve vesnici se nevyplácí. Trest následuje v podobě rozbité huby v hospodě. Ale v drtivé většině starostům starání o obec jde a není důvod to nějak měnit.

Název kandidátky: Jan Birke pro Náchod. Raději než pod vlajkou ČSSD

A pak jsou tu velká města a jejich části. Zvlášť ta největší – Praha, která je vždycky „trochu jiná“. Nebýt Prahy, není ve sněmovně TOP 09. Nebýt Prahy, nedosáhli by svého výsledku ani Piráti. Některé celostátní volební výsledky by vypadaly jinak. Ale i tak skončilo ANO v Praze druhé. Po tenisové raketě Václava Klause, pražské ODS „Spolu“. Počítáno pouze na partaje, ANO zvítězilo. Ovšem bude mít obrovský problém sestavit většinu.

Roztomilé je, jak šajby ČSSD, té velké převelké strany, aby mohli pokračovat ve své práci, musí kandidovat pod cizími hlavičkami. Jan Birke, který je dle občanů vynikajícím starostou Náchoda už dvanáct let, byl nucen kandidovat namísto za stranu sám za sebe, jako Jan Birke pro Náchod. Ne jako ČSSD. Vyhrál s obrovským náskokem 39,15 %, druhé ANO skončilo s 14,11 %. Koalice ODS a STAN 10,69 %. Komunisté 1,77 %. V minulých komunálních volbách v roce 2018 Birke přes handicap strany zvítězil, tehdy ještě v čele stranické kandidátky s 32,43 %. Babišovo ANO 2011 se za ním potácelo s 16,42 %. Komunisti ve městě tehdy skončili s 4,40 %.

I komunisté nemuseli všude dopadnout jako v domově důchodců, kdyby ve vnitrostranické činnosti podporovali vzdělané mladé, schopné a pracovité komunální obětavce a nestavěli do čela kandidátek své přestárlé důchodce, funkcionáře a stalinistické teoretiky. V Chomutově vytáhl Jaroslav Komínek KSČM na 6,03 % (v roce 2018 9,22 %, 2014 14,71 %, 2010 15,88 %, 2006 16,02 %), zatímco ODS zde dostala smutných 4,59 %. Ale ANO dostalo tamtéž 29,73 %. Bohužel i Komínkův výsledek ukazuje nezadržitelnou odúmrť komunistických voličů. Ukazuje se, že toto byly poslední volby, ve kterých KSČM dokázala alespoň někde udělat výsledek opravňující ji zasednout v zastupitelstvu. Příští volby už budou bez komunistů.

Voják z povolání a autobusový řidič Komínek byl poprvé zvolen v roce 2006 zastupitelem města Chomutov, zastupitelem Ústeckého kraje byl poprvé zvolen v roce 2008. Od roku 2012, kdy KSČM vyhrála krajské volby v Ústeckém kraji a získala post hejtmana pro starostu města Bílina Oldřicha Bubeníčka, je radním Ústeckého kraje pro dopravu, v roce 2016 pak povýšil na funkci náměstka hejtmana pro dopravu. Pod jeho působením se od roku 2015 podařilo vybudovat integrovaný systém Doprava Ústeckého kraje a vybudovat krajem vlastněnou Dopravní společnost Ústeckého kraje namísto soukromých autobusových dopravců. V podmínkách kolektivního rozhodování a zákona o zadávání veřejných zakázek je to zázrak.

Nynější komunální a senátní volby potvrdily nezadržitelnou odúmrť komunistů a zajistily definitivní prohru a politický hrob jedné kdysi parlamentní straně – Šmardově liberálně zezelenalé, generově neujasněné, teplé a na vypůjčených byciklech jezdící ČSSD, která postavila Annu Šabatovou jako lídra kandidátky pro Prahu. A to je správně, protože pohrdání voliči se nevyplácí. Takto arogantně drzou, voliče nerespektující stranu nikdo nepotřebuje.

Předseda ČSSD Michal Šmarda, druhdy kandidát na ministra kultury a dlouholetý zastupitel a starosta, kandidoval ve „svém“ Novém Městě ne jako ČSSD, ale jako „Lepší Nové Město“. Nám, Pražákům, laskavě poskytl na první místo kandidátky ne schopné komunální politiky, ale v koalici se Zelenými a teplými bývalou ombudsmanku Annu Šabatovou, kterou opravdu nevolí vůbec nikdo. Respektive ano, volilo ji asi dvanáct tisíc lidí, což je ve skoro dvoumilionové Praze jedno. Šabatová, dcera Jaroslava Šabaty a manželka Petra Uhla, signatářka Charty 77, je přitom voličům známá ze snah po pozitivní diskriminaci nepřizpůsobivých Romů ve vyloučených lokalitách, jako zastánce inkluzivního školství a z tzv. Kouřimské kauzy, kde napomáhala legalizaci fiktivního dítěte brněnské sektě, čímž porušila zákon. Mimo ČSSD kandidovala i za Zelené, hnutí SEN 21 a hnutí Idealisté. Vždy neúspěšně. Nyní jako lídr kandidátky Solidarita, která dostala do zastupitelstva v Praze 2,02 %. To je nejhorší výsledek od doby, kdy stranu těsně po revoluci vedl americký agent Horák.

Přitom Šmarda nechal vyloučit ze strany ty, kteří v pudu sebezáchovy udělali na městských částech jiné předvolební koalice – například s komunisty. Podobně jako předseda kdysi parlamentní strany se sociální demokraté rozutekli i jinde do místních kandidátek, schovaní před toxickou značkou strany pod značkami „za vesnici krásnější“. Nejkurióznější je senátní koalice ČSSD a ODS. Na oranžovou tsunami budeme už asi jen vzpomínat a ti co přijdou po nás ani nebudou tušit, že nějací takoví politici existovali.

Šmardův příklad ukazuje, že schopný a poctivý komunální politik se nemusí osvědčit jako lídr, předseda strany. Po katastrofě, kterou způsobil jeho předchůdce Sobotka, Šmarda svými kroky spolehlivě pohřbívá jednu z nejstarších levicových politických stran svým politickým diletantismem. Neschopnost číst sociologická data nálad voličů, trendy politického vývoje a neochota vyhovět voličům v jejich preferencích a obavách dovolila, aby standardní sociálně demokratickou agendu převzalo ANO a radikálnější SPD, a aby se sociální demokracie stala zbytečnou stejně, jako se zbytečnou stranou kdysi stali Zelení.

Pravici v české politice reprezentuje poměrně konzistentně už od roku 2014 fialová ODS, nyní v nezřetelném objetí koalice SPOLU, která se ovšem stala levicovou frakcí původně Klausovy strany. Ukázalo se, že restartovaná ODS i TOP-09 vznikly uměle jako „brand“ a bez výrazné marketingové podpory nepřežijí. Jednotlivé stany koalice koexistující pod jiným názvem navíc ztrácejí v komunikaci s voliči samostatnou politickou identitu. Nejvíce je tím poškozena TOP 09, ale nečitelná je i ODS. Hovoří prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. za sebe, za stranu, nebo za koaliční vládu? Komunikuje i levicová témata pirátská, se kterými má ODS problém? Když bude hovořit jen za ODS a resorty ovládané ODS jazykem a politickými cíli občanských demokratů, způsobí v koalici roztržku a odchod voličů. Což se děje.

Proč kraluje Babiš

Krajní a libertariánská pravice, vedená Hamply, Svobodnými, Urzou, Přísahou, PRO a dalšími trpaslíky politické scény, v této zemi nemá šanci, ale dokázala zbavit koalici SPOLU části voličů. Odpovědnost, která se od vlády nyní očekává, je odpovědnost která by slušela sociální demokracii či ANO. Nutí zejména ODS do levicových kroků, se kterými si tato strana neví rady. Zvyšování státního dluhu kvůli státním nákupům a podporám firem i lidí během covidu bylo správné, ale není tržně pravicové.

Rozsáhlá státní intervence a pomoc firmám i domácnostem kvůli energetické krizi je správná, ale není tržně pravicová. Evropská spolupráce s progresivity je možná z hlediska politiky EU správná, ale není tržně pravicová. Pravice nesouhlasí se zásahy do svobody trhu, tím obskurnější je „zastropování cen“ či daň „z nadměrných zisků“ či intervence v případě „nadměrných ztrát“. Mnohdy tato politika ani není logická, což dokazuje pozice europoslance Jana Zahradila, který se dnes v EP vymezuje proti vládní politice ODS.

ANO, které chce znovu převzít vládu po pětikoalici, si své hlasy poctivě odpracovalo po celé volební období po celé republice. Ačkoliv Andreje Babiše nenávidí média, konkurenti i všemožní progresivní levičáci jako „oligarchu“ či „miliardáře“, ačkoliv policejní a soudní systém na něj už deset let pořádá štvanici, je politika, kterou ANO dělá, středovou či levostředovou politikou. Politikou pro lidi. Chcete-li, populistickou politikou. Odboráři v jeho podnicích proti němu neprotestují, naopak. Agrofert zajišťuje mzdu desetitisícům rodin.

A lidé vidí při jeho cestách „obytňákem“ po republice, že bývalý předseda vlády je stejný jako oni. Rozumí jim a jejich obavám, mluví stejným jazykem, nepovyšuje se a nemá obskurní móresy zbohatlíků. Nehraje si na to, že jim rozumí; rozumí jim. Své firmy daní v Česku a úzkostlivě se vyhýbá jakémukoliv vměšování do svobody slova. Nesnáší ale podpásové politické kampaně proti své osobě, zvláště ty, které proti němu rozehrávají tajné služby.

Petr Fiala samozřejmě tvrdí, že SPOLU je životaschopné a že volby dopadly báječně. Možná jen v bohaté Praze, přijímající s otevřenou náručí Ukrajince a nepřipouštějící si prozatím plynovou, ropnou a cenovou krizi, kde ODS „spolu“ volilo (asi kvůli sympatickému gynekologovi Svobodovi) 24,72 %. Jinde to tak slavně nedopadlo.