Zdroje se shodují, že příběh z Račaku byl hlavní záminkou pro následný zásah NATO v podobě bombardování Srbska. Od samého začátku jej přitom provázejí velké pochybnosti. Někteří natvrdo říkají, že tato záminka k útoku na Jugoslávii byla „vyrobena“ americkými diplomaty.

Kosovská válka má samozřejmě delší a složitější historii. Pro Albánce i Srby je to výrazná srdeční záležitost, zejména Srbové od bitvy na Kosově poli v roce 1389 odvozují značnou část své národní hrdosti.

Když se v devadesátých letech rozpadala Jugoslávie coby společný stát jihoslovanských národů, nevyhnuly se boje ani Kosovu, ačkoliv byly spíše ve stínu Bosny a dalších bojišť. Jugoslávské jednotky se ale v Kosovu střetávaly s místními ozbrojenými separatisty po celá devadesátá léta. V roce 1998 se situace výrazně zhoršila a stoupal mezinárodní tlak na vyřešení sporu. V říjnu 1998 byla uzavřena dohoda, podle které jugoslávská vláda (i po oddělení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Herzegoviny se tehdejší federace Srbska a Černé Hory oficiálně nazývala Svazová republika Jugoslávie, pozn. PL) umožnila návrat všech kosovských Albánců, kteří uprchli přes hranice do sousední Albánie.

Do Kosova se tak začali vracet i bojovníci Kosovské osvobozenecké armády, což vedlo k dalšímu nárůstu násilí- na obou stranách. Na začátku ledna 1999 při dvou útocích albánských bojůvek zahynulo několik srbských policistů. Vše se odehrálo na jihu Kosova, v okrese Štimlje, ve vesnicích Suva Reka a Uroševac.

Podle verze prezentované tehdy NATO, která je dodnes k dohledání třeba na anglické Wikipedii (česká nebo francouzská volí výrazně opatrnější tón), měly následně dne 15. 1. 1999 jugoslávské vládní jednotky vtrhnout do sousední vesnice Račak, část obyvatel odvést do rokle a zastřelit.

William Walker, diplomat s pestrou minulostí

Hlavním šiřitelem této verze byl William Walker, americký diplomat, který měl již v té době velmi pestrou profesní historii. Na americkém ministerstvu zahraničí působil v osmdesátých letech v odboru pro střední Ameriku, při této práci se měl „namočit“ i do známé špionážní aféry Iran-Contras, po které někteří volali po impeachmentu prezidenta Reagana. V letech 1988-1992 byl americkým velvyslancem v Salvadoru, právě v době, kdy tam probíhala velmi krvavá občanská válka mezi krajně pravicovou vládou, podporovanou USA, a levicovými povstalci, podporovanými SSSR a Kubou.

KDO JE WILLIAM WALKER

Po skončení války se velvyslanec Walker vrátil do Washingtonu. V roce 1993 se jej prezident Bill Clinton měl pokusit jmenovat velvyslancem v Panamě, další středoamerické zemi, kde USA měly významné zájmy. Vzhledem k Walkerově pověsti ze Salvadoru (přičítán mu byl zejména podíl na vraždě několika kněžích, protestujících proti vládě) však panamští představitelé odmítli jeho přijetí.

V dalších letech tak Walker působil jako viceprezident Národní univerzity obrany ve Washingtonu, než v roce 1997 dostal nový úkol na Balkáně.

Nejprve byl jmenován šéfem mise OSN ve východní Slavonii, oblasti, odkud dva roky předtím Chorvaté vyhnali srbskou menšinu (operace Bouře, známá především v souvislosti s brutálním chorvatským generálem Ante Gotovinou) a Walkerova mise tam dohlížela na osidlování etnickými Chorvaty a začleňování do Chorvatska.

V roce 1998 byl přeložen do Kosova, kde se ustavila pozorovatelská mise nazývaná Kosovská ověřovací mise (v anglickém originále Kosovo verification team), která fungovala pod mandátem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. William Walker se stal hlavou této mise.

Já neváhám obviňovat vládní síly...

William Walker vstoupil společně se suitou západních novinářů do Račaku až druhého dne, 16. 1. 1999. Do kamer a mikrofonů vydal toto svědectví:

„Nad vesnicí jsem viděl první tělo, bylo pokryto přikrývkou a když jsem ji odtáhl, viděl jsem, že mrtvola nemá žádnou hlavu – jen neuvěřitelně krvavý nepořádek na krku. Lebka byla o kus dál… (Pak byla nalezena další těla) Vypadali jako starší muži, se šedými nebo bílými vlasy ... Měli rány na hlavách a na jejich šatech byla krev. (Pak byla větší skupina těl) Jen jsem se podíval a spatřil spousty děr v hlavě – v horní části hlavy a na zadní straně hlavy. Pár z nich bylo zasaženo kulkami, které jim vyrazily oči. Bylo mi řečeno, že na hřebenu kopce jsou ještě další těla a byl jsem požádán novináři a inspektory, abych tam šel a podíval se na ně. Řekl jsem: „Už jsem viděl dost.“

Walker neváhal rovnou na místě vynášet kategorické soudy: „Já neváhám obviňovat vládní (jugoslávské, pozn. PL) bezpečnostní síly. Budeme chtít vědět, kdo dával rozkazy, budeme trvat na tom, aby byla vykonána spravedlnost.“

Pak Walker procházel s novináři celou vesnicí, delegace se pohybovala přímo kolem mrtvol a podle mnohých skupina prováděla věci, které se těžko dají nazvat jinak, než jako znehodnocování důkazů.

Novináři, kteří procházeli Račakem s Walkerem, obvykle potvrzovali jeho verzi. Podle reportérky Jacky Rowlandové (tehdy BBC, dnes Al- Džazíra) „to byli všechno obyčejní muži, zemědělci, dělníci“. Švédský pozorovatel, který byl součástí Walkerovy mise, novinářům vykládal, že všichni jsou v civilním oblečení, neozbrojení a nejsou na nich známky boje.

Britský novinář Julius Strauss se v Račaku mezi jeho albánskými obyvateli pohyboval následující týden a získal od nich toto svědectví: „Vtrhla sem malá skupina mužů v černém. Koordinovali útok na vesnici a následné popravy. Muži byli odděleni od žen a pak byli odvedeni k popravě.“

JEDEN ZE STRAUSSOVÝCH TEXTŮ

Jak Walker, tak Strauss a další novináři vycházeli především ze svědectví místních albánských obyvatel.

William Walker s novináři prochází Račakem. Zdroj: Repro Youtube.com

Masakr mohl být fingován

Prakticky okamžitě se ale začaly objevovat pochybnosti o věrohodnosti jejich verze událostí. V první fázi se poukazovalo zejména na to, že vládní jednotky celý zásah v Račaku řádně nahlásily všem pozorovatelským misím, dokonce i akreditovaným novinářům. Představa, že by před jejich očima páchali zločiny proti lidskosti, je přinejměnším zarážející.

Z okolních hor byli navíc celou dobu ostřelováni bojovníky Kosovské osvobozenecké armády, takže je stěží představitelné, že by měli čas civilní obyvatelstvo shromažďovat, třídit, část následně odvést do rokle a tam uspořádat masovou popravu.

Později se objevovaly další argumenty, zpochybňující oficiální verzi.

Jugoslávští činitelé od počátku tvrdili, že celý „masakr“ byl fingován a s těly bylo manipulováno. Dokonce mluvili o tom, že měli být v boji padlí albánští bojovníci oblečeni do civilního oblečení a vydáváni za popravené civilisty. Na jugoslávské straně se objevily i výroky, že „všichni mrtví byli teroristé“.

Bělehradská verze byla dokazována zejména zjištěním, že na rukou zastřelených osob byly objeveny zbytky střelného prachu, což lze těžko vysvětlit jinak, než že tito lidé nedávno stříleli. Rovněž se objevily pochybnosti vzhledem k oblečení některých obětí, neboť byly zaznamenány případy, kdy tělo bylo prostřeleno, ale oblečení, které jej zakrývalo, nikoliv.

Zpochybňující svědectví přicházela také od novinářů, kteří využili nabídky Srbů a sledovali z bezpečné vzdálenosti útok jejich policistů.

Podle těchto svědectví přišli srbští policisté do prakticky prázdné vesnice. Kouř se měl v lednovém dni zvedat v celé vesnici všehovšudy ze dvou komínů. Zato na ně čekali bojovníci Kosovské osvobozenecké armády, zakopaní v kopcích nad vesnicí. Jakmile kolem desáté hodiny srbští policisté vystoupili z obrněných vozů, měla je přivítat jejich palba. Hlavní boje se měly odehrát nikoliv ve vesnici, ale v lesích nad ní.

Dva francouzští novináři, zpravodajové agentury France Press Christophe Chatelot a deníku Le Figaro Renaud Girard, viděli záběry natočené kameramanem agentury Associated Press a rovněž s ním hovořili. Na základě těchto informací došli k závěru, že „masakr mohl být fingován“ a pochybnosti by mohlo rozptýlit pouze důvěryhodné mezinárodní šetření.

Jejich svědectví se objevilo v prestižních francouzských novinách Le Figaro a Le Monde, odkud je přebírala další média. Podle jejich argumentace muselo být s těly v rokli u Račaku manipulováno. V jejich okolí se totiž objevilo jen několik prázdných nábojnic (nezbytný vedlejší produkt zastřelení) a rovněž krve bylo kolem zastřelených mnohem méně, než je pro tento druh smrtelného zranění obvyklé.

Jedním z novinářů, kteří 16. 1. 1999 v Račaku doprovázeli Williama Walkera, byl i německý válečný zpravodaj a bývalý major Bundeswehru Josef Hutsch. Ten během svého působení v Kosovu zjistil takové věci, že v roce 2004 vystupoval v Haagu při procesu s tehdejším jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem jako svědek obhajoby. Netajil se názorem, že válka v Kosovu byla minimálně částečně zinscenovaná.

Když pochybnosti o oficiální verzi narůstaly, přišli koncem ledna 1999 Američané s dalším důkazem. Tím měl být odposlechnutý telefon, ve kterém bělehradské vládní špičky hovořily o tom, že do Račaku se má „jít tvrdě“. Za další důkaz plánovaného masakru bylo vydáváno, že se v jiném odposlechnutém telefonátu měl místopředseda vlády Nikola Šajnovič v den akce ptát ministra vnitra Sretena Lukiče jak akce probíhá a „kolik je zatím zabitých“. S informací přišel deník Washington Post 28. 1. 1999. V následujících dnech, jak bude ukázáno později, byl tento důkaz dalšími médii často připomínán. Později se o něm ale úplně přestalo mluvit.

Vytočený americký diplomat hodil po patoložce tužku...

Pochybnosti o americké verzi, šířené Williamem Walkerem ještě zesílily, když na místo dorazily postupně dva expertní týmy, které zkoumaly těla, označovaná za oběti srbského masakru.

První tým tvořili patologové z Jugoslávie a z Běloruska. Ti ovšem byli zpochybňováni se zdůvodněním, že Bělorusko je spojencem jugoslávského prezidenta Miloševiče a určitě nebude chtít vše vyřešit objektivně. Z iniciativy Evropské unie začal pár dní po událostech na místě působit tým finských forenzních patologů, vedený doktorkou Helenou Rantaovou.

Finský tým na místě bádal až do března a nakonec doktorka Rantaová do své zprávy napsala: „Lékařské vyšetřování nemůže poskytnout přesvědčivou odpověď na otázku, zda došlo k bitvě nebo zda oběťi zemřely za jiných okolností.“

Následně na tiskové konferenci v Prištině čelila dotazům západních novinářů. To se odehrávalo 18. března, v atmosféře, kdy už se chystalo bombardování NATO (začalo o šest dní později, 24. 3.). Rantaová původně odmítala jakékoliv kategorické soudy, podle reportéra britského deníku Guardian „proto, že byla pod politickým tlakem, aby se zdržela kontroverzních výroků kvůli právě probíhajícímu vyjednávání mezi Albánci a Srby“.

Po opakovaných dotazech novinářů ale Rantaová (profesí patoložka, tedy nepříliš honěná v právních definicích) připustila, že se jednalo o zločin proti lidskosti. Média o tiskovce následně náležitě bombasticky informovala, jak rovněž ještě ukážeme.

V roce 2008 vydala doktorka Rantaová své paměti, které vyvolaly skutečný rozruch. Uvedla v nich totiž, že v roce 1999 čelila nátlaku ze strany diplomatů NATO. Ti požadovali, aby její zpráva jednoznačně uváděla, že za útok mohou Srbové. Rovněž na ni tlačili, aby důsledky útoků vykreslila co možná nejhrůzostrašněji. Důvodem byla chystaná vojenská operace NATO. Takovou manipulaci s výkladem faktů by dnes mediální experti nejspíš označili jako „dezinformaci“.

Doktorka Rantaová ve svých memoárech popisuje scénu, ve které výsledky svého zkoumání představovala Williamu Walkerovi. Šéf pozorovatelské mise OBSE se měl nad její zprávou rozzuřit tak, že zlomil tužku a její pahýl po Rantaové v amoku hodil.

„Byla jsem zmatená a nebyla jsem připravena odpovědět. Ta těla patřila teroristům, srbským vojákům a obyvatelům vesnice,“ líčila Rantaová zpětně.

Následně začali na Rantaovou tlačit diplomaté z finského ministerstva zahraničí. Rantaová prý může nátlak doložit e-maily, které jí od diplomatů chodily.

Přiznává, že pod tlakem zprávu přepracovala, aby více odpovídala představám západních diplomatů.

V průběhu dvaceti let od událostí v Račaku se i díky rozvoji internetu objevilo množství důkazů a teorií, vycházejících z fotografií pořízených v Račaku a ukazujících nesrovnalosti v poloze těl či jejich oblečení. Jako příklad těchto spekulací lze uvést jeden z českých blogů.

Srbské řeči byly utnuty...

Velká západní média se s výjimkou již zmíněných francouzských novinářů držela převážně Walkerovy verze událostí. Například britský Independent označil srbskou verzi za „přepisování dějin“.

Londýnský The Guardian referoval o výše popsané tiskové konferenci finské doktorky s kategorickým titulkem „Zpráva o Račaku shledala Srby vinnými“.

Americká média na konci ledna spojovala srbskou verzi případu se zveřejněnými odposlechy jugoslávských představitelů. „Srbské řeči o mrtvých byly utnuty“ hlásí titulek New York Times 29.1.

Britský Independent téhož dne ohlašuje „Bělehradskou linku k masakru“.

Jak později dohledal český publicista Adam Votruba, mediální prezentace událostí v Račaku byla i v České republice značně problematická. Mladá fronta DNES, tehdy nejvlivnější český deník, měl původně prezentovat verzi generála Johna Drewienkiewicze (vojenského poradce Walkerovy mise), podle které Srbové porušili příměří. Až o pár dní později se v tomto deníku objevila informace, že všemu předcházelo zavraždění srbských policistů. Svědectvím západních novinářů zpochybňujícím oficiální verzi nevěnoval pozornost nikdo, ačkoliv například ve francouzských, ale i v anglicky psaných novinách byla zveřejňována.

Zajímavým důkazem o tehdejší české žurnalistice je článek z webu MF DNES s titulkem: „Nebyl to žádný masakr, tvrdí srbští vyšetřovatelé. Co tedy!

Clinton: Nevinní lidé museli pokleknout a pak je zkosili palbou...

Račak se stal podle všech zdrojů hlavní záminkou pro bombardování Srbska. Americký prezident Bill Clinton líčil masakr v děsivých barvách: „Je třeba, abychom si zapamatovali, co se stalo v Račaku. … Nevinní lidé, ženy a děti, byli odvedeni ze svých domovů do jedné rokle, přinuceni kleknout do prachu a skoseni palbou,“ vykládal.

A takto prezident Clinton ohlašoval letecké útoky NATO na Jugoslávii

Jeho ministryně zahraničí Madeleine Albrightová od té doby stále šíří verzi, že „Problém se jmenoval Miloševič“, jak zní název jedné z kapitoly jejich memoárů Madeleine, vydaných česky v roce 2013 v překladu Michaela Žantovského. V nich také mimo jiné prozrazuje, že strategie nátlaku na Srby prostřednictvím leteckého bombardování byla ve Washingtonu prosazena 23. 1. 1999, týden po Račaku.

V memoárech Madeleine Albrightové se také lze dočíst (str. 366 v druhém vydání z roku 2013), že Račak měli z okolních kopců ostřelovat Srbové, nikoliv albánská separatistická UCK, a William Walker je tamtéž nazýván jako „velvyslanec“, ačkoliv s americkou diplomatickou misí neměl oficiálně nic společného, v Kosovu figuroval jako pozorovatel týmu OBSE.

Právě Albrightová měla být hlavním iniciátorem operace NATO a ve svých memoárech tento názor víceméně potvrzuje. Slavný časopis Time zveřejnil v té době obsáhlý text o kosovské operaci, nazvaný „Madeleinina válka“. Na titulní straně byla ministryně zahraničí vyobrazena ve vojenském. 

Madeleine Albrightová v Kosovu

Operace NATO spočívala v bombardování tehdejší Jugoslávie (dnešního Srbska výrazně více než Černé Hory, druhé země Svazové republiky) od 24. března do 10. června. Mnoho akcí bylo již tehdy považováno za kontroverzní, třeba bombardování civilních vlaků, nemocnic nebo jugoslávské státní televize.

Po bombardování jugoslávská vláda souhlasila, že Kosovo opustí její bezpečnostní sbory a bezpečnost na území budou zajišťovat mírové sbory OSN. Pod jejich dozorem si však albánské orgány, zejména Kosovský ochranný sbor, dovolovaly stále více. Tehdejší situaci přibližuje dokument Uloupené Kosovo.

Dne 17. února 2008 vyhlásil kosovský autonomní parlament nezávislost na Srbsku (již v roce 2007 vystoupením Černé Hory zanikla jugoslávská federace) a nový stát jménem Kosovo. Srbsko tuto nezávislost nikdy neuznalo, Kosovo doposud uznalo jako samostatný stát přes sto zemí.