Silná pachuť trapnosti zůstává po třech příbězích, které jsou obsahem aktuálního přehledu mediálních zajímavostí za uplynulý týden. „Blamáží desetiletí se stal příběh osmaosmdesátileté paní Věry Sosnarové, která už sedmnáct let vypráví veřejnosti příběh o tom, kterak byla společně se svou matkou a sestrou jen pár dní po skončení druhé světové války odvezena vlakem na Sibiř. Tam dle svých slov trpěla dvacet let v příšerných podmínkách. Nyní vyšlo najevo, že si stará paní hrůzy ze Sovětského svazu prostě a jednoduše vymyslela. Už řadu let se objevují pochybnosti o pravdivosti tohoto příběhu, ale až nyní se však historikovi Adamu Hradilkovi v časopise Paměť a dějiny č. 2/2019 podařilo dokázat, že Sosnarová v gulagu nikdy nebyla a její příběh není skutečný,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Věra Sosnarová léta vyprávěla o utrpeních, která měla prožít. Historik Adam Hradilek upozorňuje na mnohá smyšlená tvrzení Věry Sosnarové o gulagu. Tamní vězni sice zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí. „Nebo také, jak prý byla už při cestě na Sibiř i s matkou znásilněna. Kterýžto čin se prý neustále opakoval i na gulagu. Na motivy tohoto příběhu byla napsána i kniha Krvavé jahody, která vyšla v roce 2007. Sosnarová začala šířit tento příběh v roce 2002 jako z udělání vzápětí poté, co zákonodárci schválili odškodnění pro oběti gulagů za každý měsíc věznění,“ podotýká mediální analytik.

Klíma i Kroupa vinili byrokracii a ruskou neochotu přiznat barvu

Odškodnění Sosnarové bylo vypočítáno na necelé tři miliony korun, po několikaletém zkoumání jejího případu ji ale Česká správa sociálního zabezpečení odškodnit odmítla. Přesto byla Sosnarová považována za oběť byrokratického systému, na její stranu se postavila řada známých osobností a lidé jí prý posílali peníze. „Mnozí novináři po léta tančí dobové tance na téma ‚nespravedlnost vůči oběti ze strany úřadů‘. Tehdejší redaktor TV Nova Josef Klíma se 3. srpna 2004 v pořadu Sibiřská penze dojímal slovy: ‚Česká kapitalistická byrokracie se liší od té sovětské komunistické jen pramálo. Dvacet let nešťastné ženě trvalo, než se dostala z gulagu, a téměř dvacet let bojuje za to, aby ji za její utrpení konečně někdo odškodnil‘,“ připomíná Petr Žantovský jeden z úletů nositele novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky.

V tomto směru s ním zdatně držel krok syn expolitika Daniela Kroupy a bratr bývalého Klímova souputníka na Nově Janka Kroupy novinář Mikuláš Kroupa. „V tomto směru se zamýšlel ve svém srdceryvném příspěvku v Českém rozhlase, kdy si zaspekuloval – podotkněme, že v roce 2008 – že na vině je samozřejmě nejen česká byrokracie, ale i ruská neochota přiznat barvu. Ale proč chodit tak daleko do minulosti. Ještě dnes, respektive letos 14. července Deník N, který by se rád předváděl jako měřítko solidnosti a pravdivosti, zpochybňuje historikovu práci a staví nad ni – zcela nepochopitelný – otazník. Tím důvodem asi může být, že se jedná o ruské téma. To, že si nějaká stará paní chtěla vydělat na odškodnění příběhem aspoň zčásti vymyšleným, asi lze lidsky pochopit, i když velké sympatie to nevzbuzuje. Ale to, že si na tom některá média chtějí dnes leštit hlavně svých zbraní s nasazenými protiruskými bajonety, je na pováženou,“ míní mediální odborník.

Políček novinářům za emocionální výkřiky, jen se zesměšňují

Až nás bude zase o něčem emotivně přesvědčovat ať už rodinný klan Kroupů či Josef Klíma, měli bychom zpozornět, i kdyby za své výtvory dostali nůši novinářských cen. „Skutečnost je totiž zjevně prostá: historik Adam Hradilek jasnými úředními dokumenty doložil, že Sosnarová byla vedena jako civilní zaměstnankyně, tedy že pracovala jako dělnice na Uralu a nebyla vězeňkyní na Sibiři. Dokumenty z vězení, jako například karta vězně, pak vůbec neexistují. Hradilek ve své studii tuto nevkusnou cimrmaniádu završuje citátem deset let starého výroku Vladimíra Bystrova: ‚Popularizace této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu‘. K tomu není věcně co dodat. Nebo jen to, že by to pro mnohé novináře mohl být tolik potřebný políček: než začnou vypouštět jednoznačné a emocionální výkřiky, bylo by lépe více, déle a se znalostí věci pochybovat. Pak by se tolik nezesměšňovali a taky by neztráceli tak rychle kredit u veřejnosti,“ doporučuje Petr Žantovský.