„Kořeny únorové krize sahají nejen do nacistické okupace, dokonce ji předcházejí. Beneš byl velmi zklamán z role západních spojenců v souvislosti s Mnichovskou dohodou. Historik Jan Tesař dokonce mluví o mnichovském komplexu, který je snad nejviditelnější právě u Edvarda Beneše. Beneš na Sovětském svazu oceňoval, že mu postupně v exilu vycházel vstříc. Navzdory varování britské vlády se v prosinci 1943 rozhodl uzavřít spojeneckou smlouvu s Moskvou, čímž předurčil východní směřování Československa a jeho Sovětského svazu v jeho poválečném vývoji. Myslím si, že podléhal iluzi, že se Sovětský svaz pod vlivem důsledků druhé světové války výrazně promění a stane se více demokratickým, což se nakonec nestalo. Stalin naopak prohloubil represivní kroky a postupně do svého vnějšího impéria zahrnul řadu nových států, včetně Československa. Podle Beneše mělo být poválečné Československo  mostem mezi východem a západem, což byla ze zpětného pohledu velká iluze. Prezident při sestavování košické vlády přistoupil do značné míry na všechny návrhy komunistů, kteří tehdy přesvědčovali veřejnost, že jejich politika bude demokratická,“ začal Blažek.

• Celý rozhovor naleznete zde

Zásadní roli sehrála i shoda převážně levicových stran, že pravicovým stranám bude znemožněno obnovit se. Nejvíc na české politické scéně chyběli agrárníci, kteří se mezi lety 1918 až 1938 tak či onak podíleli na správě země. Po roce 1945 se nejsilnější stranou stali komunisté a jejich sílu umocňoval fakt, že v sociální demokracii existovalo silné prokomunistické křídlo. K dovršení všeho zlého poválečné Československo nepřijalo Marshallův plán, čímž dalo jasně najevo, že napříště bude poslouchat Kreml a nebude jednat samostatně.

Poslední český hřebíček do rakve naší demokracie zasadil prezident Edvard Beneš, který nedodržel ústavu, když nechal komunistického premiéra Klementa Gottwalda rekonstruovat komunistickou vládu, ačkoli měl správně vládu rozpustit a pověřit Gottwalda vyjednáváním o vládě nové. Mohlo dojít na ustavení úřednické vlády a na předčasné volby, jenže se tak nestalo, protože prezident dal premiérovi v roce 1948 volnou ruku místo toho, aby ho držel v mantinelech základního zákona státu.

„Souhlas s politikou komunistů ale rozhodně nebyl jednomyslný. Vládní krize se odehrávala v atmosféře teroru. Po celé zemi byli protiprávně vyhazováni akčními výbory skuteční i domnělí odpůrci komunistů, ustavovaly se paramilitární závodní milice, vyzbrojováni zbraněmi ministerstvem vnitra, které ovládali komunisté. Státní bezpečnost začala zatýkat politické oponenty a řada lidí se rozhodla utéci ze země,“ doplnil Blažek.

Dnes je podle historika situace jiná. SPD Tomia Okamury a komunisté sice představují určitou hrozbu pro demokracii v České republice, ale současná situace se nedá srovnávat s rokem 1948. Tehdy komunisté unášeli, zavírali, mučili a zabíjeli své oponenty. Dnešní komunisté to nedělají.