Divadlo v podobě velkolepého pohřbu zabitého generála Sulejmáního, jaké západním politikům a médiím naservíroval totalitní íránský režim, skoro vyšlo. Pokud by Írán neudělal zásadní chybu v podobě sestřelení civilního ukrajinského letadla. Takovou úvahu překládá Václav Musílek, právník a publicista.

„Osudová chyba íránských revolučních gard může mít dalekosáhlé důsledky. Sestřelení ukrajinského dopravního letadla a několikadenní odmítání převzít za něj odpovědnost může přijít íránský klerikální režim pěkně draho. Přitom vše šlapalo podle jeho scénáře. Smuteční tour s mrtvým generálem vypadala působivě,“ konstatuje s tím, že davy truchlících, a dokonce ušlapaní, navozovaly dojem, že je íránská společnost jednotná a všichni smutní za svým hrdinou.

Skoro to prý začalo vypadat tak, že tato „národní tragédie“ dostala do ulic miliony Íránců, kteří tak demonstrovali věrnost režimu a vládnoucí podobě islámu. „Na tento starý trik totalitních režimů naskočili i mnozí politici, politologové a komentátoři. Dokonce i někteří z těch, kteří jinak disponují vcelku zralým úsudkem,“ píše Musílek.

„Tragédie ukrajinského letadla však odhalila úplně jinou tvář íránské společnosti. Tu, která se naplno projevila při protivládních demonstracích v roce 2018, které hrdinný mrtvý generál ve službách ajatolláhů brutálně potlačil. Tisíce studentů v Teheránu strhávajících jeho portréty, požadujících smrt Chameneího a uctívajících americkou a izraelskou vlajku vypadají na první pohled proti milionům truchlícím u generálovy rakve jako nepodstatná skupinka. Ale... Z naší zkušenosti víme, jaký je rozdíl mezi dobrovolně povinnou účastí na akcích organizovaných totalitním režimem a spontánní demonstrací, při níž reálně hrozí střet s bezpečnostními silami a následná tvrdá perzekuce,“ připomíná.

Situace podle Musílka prokázala, jak akumulovaná nenávist ke klerikálnímu režimu vytryskla na povrch. „A je zcela zřejmé, o co studentům a dalším protestujícím jde. Odmítají fundamentální šíitskou verzi islámu, odmítají podřídit své životy náboženským islámským fanatikům, odmítají, aby jejich životy řídili vykladači Koránu a samozvaní strážci čistoty víry. Imponuje jim původní západní pojetí individuální svobody, rovnosti pohlaví, náboženské snášenlivosti, odpovědnosti za sebe samého, omezené vlády a možnosti dosáhnout materiálního blahobytu,“ zmiňuje dále s tím, že už sice nemusí demokracii, ale to je dáno tím, že jí historicky příliš nevěří.

• Celý článek Václava Musílka ZDE

Pozoruhodné pak je Musílkovo srovnání západních a íránských studentů a hodnot, za které obě skupiny bojují. „Íránští studenti a jejich těžký boj za svobodu a základní občanská práva na jedné straně. Současní studenti na západních univerzitách a jejich genderová, neomarxistická, klimatická, multikulturalistická a já nevím jaká témata na straně druhé. Jedni hlásají toleranci, druzí nenávist. Jedni chtějí svobodu pro všechny, druzí jen pro nositele správných názorů. Jedni bojují proti samozvaným autoritám, druzí se za ně pokládají. Jedni chtějí vybojovat pluralitu, druzí ji chtějí zničit. Co bude výsledkem?“ ptá se.

„Íránští studenti budou možná tvrdě potlačeni, budou mrtví, věznění. Zjevně jsou ochotni to risknout s vědomím, že nic nemůže trvat věčně. Západní studenti nejspíš uspějí a už jako diplomované kádry zaženou opoziční myšlenky do podzemí. Riskují jen to, že v příští generaci opět zvítězí touha po svobodě a oni budou ve velmi podobné pozici jako dnešní íránští mocní,“ uzavírá Václav Musílek.