Pokud jde o slovo, jsou dvě iluze, kterých se slovo nikdy nezbaví. Vždy zde bude strach, že slovo změní svět. Současně zde vždy bude víra, že umlčením slova lze změně zabránit. Není náhoda, že právě v dnešních časech, kdy ve vzduchu visí změna, vznikla Společnost pro obranu svobody projevu jako protiváha iniciativ, které se naopak angažují v ochraně společnosti před „dezinformacemi“. Jde tu o dilema, zda společnost potřebuje svobodu slova, anebo obranu před svobodným slovem, tedy cenzuru.

Motorem civilizace je lidská kreativita. Co civilizaci ohrožuje, je chaos. Společnost stagnuje, je-li omezována svoboda jednotlivce, a upadá, jsou-li bezprizorní jednotlivci ponecháni svému osudu. Na dnešní době je alarmující, že současně s všudypřítomnou byrokratickou regulací, jež omezuje svobodu, pozorujeme i alergii systému na regulací poškozené jednotlivce, po kterých se chce, aby se o sebe postarali sami. Stát, který občanům negarantuje životní jistoty (není prý zde od toho), jim současně komplikuje anebo rovnou zakazuje sebeobranu.

Nikdy v historii nedosáhla regulace lidské činnosti tak obludných rozměrů, jaké dnes panují v Evropské unii. Populární bloger Vidlák dokonale zesměšnil unijní zemědělskou politiku konstatováním, že kdo chce dnes prodat hlávku zelí, potřebuje k tomu stostránkový manuál. Bruselští byrokrati svedou zdecimovat automobilový či chemický průmysl anebo prosadit normy, jimiž se docílí nedostupnost bydlení, a současně z jedné vody na čisto likvidují i drobné a střední podnikatele, aby se nepletli pod nohy protežovaným globálním producentům.

Ekonomická totalita přišla ruku v ruce s názorovou totalitou, takže cesta z civilizační krize bude vyžadovat vedle porážky cenzorů také vítězství nad byrokracií. Problém je třeba pojmenovat, aby bylo možné ho řešit. A je třeba ho řešit, nestačí ho pouze pojmenovat. Nabízejí se dvě provizorní možnosti, jak dočasně pořešit současnou kalamitu. Jedna možnost je vrátit se k socialismu, druhá možnost je obnovit kapitalismus. V dnešní mafiánské totalitě, kdy nefunguje ani centrální plánování, ani svobodný trh, je občan obětí globální oligarchie, která nikomu neskládá účty, nikomu není odpovědná.

Návrat k normálu předpokládá zúčtovat s nadnárodními korporacemi: Buďto je znárodnit, anebo zprivatizovat. Představují ekonomickou rakovinu, která nejde dohromady ani se socialismem, ani s kapitalismem. Jejich vymýcení je rychlé a jednoduché jako každá revoluce, ale je to řešení, které dlouho nevydrží. Dlouhodobým řešením je pouze konvergence systémů, tedy nový společenský řád, který bude kombinovat to dobré z různých společenských systémů, co už člověk vymyslel. Lapidárně řečeno, půjde o sociálně atraktivní kombinaci svobody a solidarity.

V období, které je před námi, bude důležité vzít rozum do hrsti a absolvovat otevřenou debatu, jak restartovat evropskou civilizaci. Svoboda projevu bude smysluplnější než cenzura a její sestra autocenzura. Naše civilizace se nachází ve stavu klinické smrti a žádný nápad, jak ji resuscitovat, si nemůže dovolit umlčet. Svět se určitě změní, tento stav je neudržitelný. Jde o to, aby se tento neudržitelně špatný stav nezměnil k horšímu.