„Sedím a zamýšlím se, co napsat k Nedělnímu ránu. Karanténní situace se nám pomalu mění. Politická atmosféra připomíná silácké hry Dolních Kotěhůlek. Hraje se přetahovaná lanem. Chlapi na jedné straně vší silou přetahují ty na straně druhé. Používají k tomu někdy i nefér grify, jako že do druhého mužstva pošlou někoho, kdo chlapům v protivném družstvu nenápadně podráží nohy, nebo maže lano vazelínou, aby se nedalo pořádně chytit. A mě už to ani nebaví sledovat, Jen vím, že ti kluci na jedné straně nemají jen tu přetahovanou, ale ještě mají na hlavě starosti, jestli do vesnice přivezou rohlíky, chleba a jestli v hospodě vůbec bude pivo. Ta druhá strana tyhle starosti nemá a tak se těm protilehlým ještě vysmívá a provokuje je, jak oni by na téhle straně byli lepší a ještě by stačili celý zápas vyhrát. Někdy se mi chce až smát, až na to, že ono to k smíchu není, neboť to nejsou silácké hry v Dolních Kotěhůlkách,“ říká na úvod dnešního Nedělního rána tak trochu posmutněle a trochu i otráveně Ivan Vyskočil.

„To samé se děje kolem sochy maršála Koněva. Tak se k tomu jen krátce vrátím,“ pokračuje herec a dodává. „Jedni, včetně mě, píšou, že se to nemělo stát a měl zůstat na místě. Druzí zase oponují, jaký že to byl lump a je třeba ho odstranit. Co všechno udělal špatně? Posuzovat to od stolu dnešníma očima je úplný nesmysl. Já k tomu říkám jen tolik, že generál jakékoliv armády nemůže být přecitlivělý intelektuál, který se rozpláče nad každým dělostřelbou zničeným ptačím hnízdem,“ krčí rameny Ivan Vyskočil a doporučuje. „A ti naši hrdinové, co ho statečně srazili z piedestalu, by se měli řídit alespoň tím, že maršál Koněv byl vyznamenán nejvyššími řády Francie, Británie a USA. No vida a ani chlebodárci našich obrazoborců z USA nepožadují po potomcích maršála vrácení oněch záslužných řádů.“

 

„Když jsem dříve mluvil o tom, že i moje maminka vděčí za osvobození z Terezína maršálu Koněvovi, tak mi nějaký chytrák napsal, že Rusové Terezín neosvobodili, neboť Němci už Terezín opustili dřív, než se tam dostali ruští vojáci. To já samozřejmě z vyprávění mojí maminky vím. Ale myslíte, že by odtamtud Němci neutekli, kdyby neslyšeli za humny rachocení Koněvovových tanků?“ ptá se Ivan Vyskočil a pokračuje. „Chytrá připomínka“ toho pána mi evokuje epizodu z krásného amerického filmu Medvědi. Ten malý medvídek, co se připojil k velkému samci, se potká na úzké lávce s pumou. Statečně na pumu řve a mává tlapkou a ta nádherná, velká, nebezpečná a divoká kočka se najednou obrátí a uteče. A je vidět, jak ten prcek je pyšný. Jak ji „statečně“ zahnal. Až po chvíli vidíme, jak to s tím slavným vítězstvím bylo. Na začátku té úzké lávky stojí za malým méďou na břehu ten obrovský grizzly. Myslím, že to podobenství je úplně jasné. Včetně hádek, kdo osvobodil Prahu,“ říká herec a na závěr na téma „odstranění sochy“ dodává. „A nakonec připojím, co k celému dění kolem maršálovy sochy řekl Andor Šándor, jehož si velmi vážím, jak pro jeho hluboké znalosti, o kterých my laici nemáme ani potuchy, tak pro jeho objektivitu. On na adresu pánů Kolářů a Hřibů pronesl jednu výstižnou a pravdivou větu a já si ji dovolím citovat: „Jen hlupák si přidělává zbytečně nepřátele“. A to je jediná pravda, která se k tomu dá říct!“