Tazatel předpokládá, že krvavé revoluce by měly být historií. „Přeci musí existovat něco, co by se neplatilo životy a strádáním. Kromě toho si myslím, že potom by systém byl stabilní. Nebo jsem úplně ‚mimo mísu‘?“ zní jeho dotaz.

Skála jej ujišťuje, že „mimo mísu“ opravdu není. Je naopak prý problém věřících, že kapitalismus tu bude na věčné časy. „Pokaždé, kdy se diskredituje natolik, že nastane šance na průlom za jeho hranice, je to odcházející systém, resp. jeho vládnoucí kruhy, kdo rozhoduje, zda změna proběhne pokojně anebo dojde ke krveprolití,“ míní politik.

Dodává, že u nás se to v roce 1948 odehrálo pokojnou a ústavní cestou. Ti, kdo prohráli, to podle jeho slov ovšem „tak nenechali“. Jen na Prahu a bezprostřední okolí mířilo 69 jaderných hlavic už počátkem 50. let. „Studená válka“ je pojem, zavedený USA, a nikoli SSSR a jeho spojenci. „Ta válka, i proti nám, byla mimořádně krutá a zákeřná. A ve zcela legitimní sebeobraně proti všemu, co podnikala a měla teprve v plánu, došlo i z naší strany k věcem, které se stát neměly, to nikdo soudný nepopírá,“ poznamenává Skála.

Je toho názoru, že nebýt té nemilosrdné přesilovky, jíž jsme se museli bránit, mělo by minimální prostor i vše to, s čím se sebekriticky vyrovnáváme už přes 60 let. „Druhá strana se ne a ne omluvit ani za miliony mrtvých, povražděné válkami za ‚změnu režimu‘ v tomto století,“ pokračuje Skála.

„Příští poměry za horizontem kapitalismu budou přirozeně v mnohém docela jiné než ty minulé. A to jak do politického mechanismu, tak povahy ekonomiky. Snad aspoň jeden příklad pro názornost,“ myslí si a podotýká, že z někdejšího ekonomického potenciálu naší země zůstaly v českých rukou jen drobky. Mezi suverénní hráče na světových trzích, jímž jsme byli po desítky let, nás nevrátí, i kdyby to jejich majitelé měli v plánu. 

Znárodnění toho ubohého pahýlu naší někdejší síly by prý důstojnou obživu země nepřineslo. Tu podle něj zajistí jen úplně jiné „znárodnění“ – technologické, investiční a komerční průlomy, které jsou už jen v silách veřejné moci, tedy především státu (i když nejenom). „A proto i ve veřejném, společenském vlastnictví, a ne jako dojná kráva kdejakých vykuků, ‚tunelujících‘ veřejné finance a statky,“ doplňuje komunista.

„Před třiceti lety tu proběhla „revoluce“ přesně opačným směrem. Pominu-li to, co se odehrálo na Národní třídě, a bylo proradnou inscenací cizích zpravodajských služeb za zády tehdejšího politického a státního vedení, momentálně poražení neprolili jedinou kapku krve, žádné násilí, nežádali ani ze zahraničí a nikdo to ze zahraniční ani neměl v úmyslu. Na rozdíl od těch, kdo prohráli v roce 1948,“ konstatuje politik.

„Zachová se tak i ‚privatizační baroko‘, až zazvoní hrana jemu? Zachovají se tak jeho zahraniční protektoři? Především to jsou adresáti otázky, kterou kladete,“ dodává Skála na závěr ve své odpovědi.