Kocáb vzpomínal na Havla při desátém výročí úmrtí prvního českého prezidenta. Havel podle něj nezemřel, protože ho má stále ve svém srdci a často s ním promlouvá. „O každém zemřelém se říká, že tu s námi stále je. Ale to, že nezemřel, pro mě znamená ještě něco trochu jiného. Mě s ním vázalo asi 22 let dlouhé přátelství. Často jsme se scházeli, byl kmotrem mého syna. Jako neuvěřitelně kreativní a inovativní osoba toho během našich setkání hodně napovídal. A mně ještě teď, deset let po jeho smrti, probíhá hlavou, co říkal, a přemýšlím, jak to myslel, takže s ním stále v hlavě vedu rozhovory. Jsem s ním v jakémsi vnitřním kontaktu a mám pocit, že nezemřel,“ vysvětluje Kocáb pro Aktuálně.cz.

Havel prý i ke konci života měl velký smysl pro humor. „Pamatuji si dobře, že při našem posledním setkání se na mě podíval a říkal, že musíme udělat zase nějakou rošťárnu. On měl rád rošťárny. Byl v podstatě kluk až do konce, byl člověk stejný jako většina Čechů, tedy se smyslem pro humor, absurdní humor. Pokud se zrovna nejednalo například o politických věcech a byla trochu uvolněnější atmosféra, tak to byl samý humor, samá legrace. Tomu on říkal rošťárna,“ vzpomíná Kocáb, který se podílel na přípravě soukromého pohřbu prezidenta Havla.

Soukromý pohřeb, který následoval po státním pohřbu, prý byl taktéž poměrně rozsáhlý a podařilo se ho zorganizovat za dva dny. „Byl to velký pohřeb. Samozřejmě ve srovnání s těmi státními lafetami byl menší, ale pořád to byl velký soukromý pohřeb. Až to celé skončilo, tak jsem s ním šel dolů, do místa žehu. Takže jsem s ním byl až úplně do konce,“ říká Kocáb a připomíná ještě jízdu smutečních věnců po Labi.

„Do kostela sv. Anny se svážely věnce z celé Prahy, byl celý zaplněný květinami. Přišli jsme tam s Davidem Černým a říkali jsme si, jaký je to neuvěřitelný pohled, jaký je to extrakt vztahu lidí k Havlovi a jak ty věnce teď asi skončí. Tak jsme si řekli, že seženeme aspoň padesát metrů dlouhou loď, což nebyl problém. Tu jsme naložili věnci, vznikla taková obrovská mohyla, nakládala se celou noc. A s tou jsme vyrazili po Vltavě a posléze po Labi až do Děčína. V Děčíně jsme je naházeli do řeky a bylo domluvené s Němci, že je nechají doplout až do moře,“ vypráví Kocáb pohnutě s tím, že celou cestu loď lemovaly davy lidí na břehu, což bylo obrovsky dojemné.

Kocáb je podle svých slov možná rád, že se Havel nedožil současné české i evropské politiky, která je plná problémů a nenávisti. Havlovi by se prý nelíbil například vývoj skupiny V4 v rámci Evropské unie, před čímž ho Kocáb měl v roce 1991 varovat. „Já jsem mu to rozporoval, ptal jsem se ho, proč vytváří novou malou RVHP, které jsme se zrovna zbavili. V té době ale byli ve vedení států lidé, kteří byli proevropští, prodemokratičtí. A Havel měl pocit, že budeme později v rámci Evropské unie utužujícím, pevným jádrem bývalých východních zemí. Kdyby jen tušil, že se z toho stane pátá kolona. Nakonec dal vývoj za pravdu mně,“ má jasno Kocáb.

Ten se prý v posledních letech sám sebe ptal, co by asi Havel říkal k postavě Andreje Babiše, když byl Havel s politikou nespokojený již před deseti lety. „Pamatuju si, že před jeho smrtí, kdy ještě politika nebyla zdaleka tak vyhrocená jako v období vlády Andreje Babiše, říkal, jak je z politické situace smutný. A to tehdy ještě nebyla uprchlická krize, o covidu ani nemluvě, neměli jsme trestně stíhaného premiéra s konfliktem zájmů a svévolného prezidenta. A přesto byl nespokojený. Několikrát jsem si v tom posledním období řekl, že jsem rád, že se toho Vašek nedožil,“ tvrdí Kocáb.

Ten prý bere hanlivě myšlené označení za pravdoláskaře jako poctu a uznání. „Jednou mi Havel říkal až takovým šibalským způsobem něco, co bylo ovšem nabíledni: ‚Oni nám nadávají, že jsme pravdoláskaři. Mám si to vysvětlovat tak, že oni jsou lžinenávistníci?‘ Tak jsem mu řekl, že asi ano. Jestliže pravdoláskařství má být nadávka, tak jen v očích lžinenávistníků. Co přece může být lepší ocenění lidského života než to, že se mu řekne pravdoláskař?“ obrací Kocáb nadávku v dobré.

To, že se nadává na pravdoláskaře, havlisty na i samotný odkaz Václava Havla, je podle Kocába projev lidské nespokojenosti, která potřebuje hledat viníka. „O Havlovi se šíří spousta nesmyslných zavádějících lží nebo polopravd. Lidi na to často naskočí, zejména když už nemají v přímé paměti jeho krásné lidské vlastnosti. Ale vzpomeňte si na letošní oslavy 17. listopadu. Tam bylo možná sto tisíc lidí. Tak kde je ta nenávist?“ snaží se Kocáb hledat pozitiva.

S Havlovým odchodem se podle něj z politiky vytratila linka laskavosti. „Byl ochranitelský, přátelský typ, zároveň byl prozíravý a strategicky myslící. Byl také státnickou postavou, o kom to můžete dnes říct? Mně nikdo nenapadá. Byl člověkem, který si dokázal získat úctu a obdiv nejvlivnějších hlav světa. Měl obdiv prince Charlese, Thatcherové, Gorbačova, Mitterranda, Chiraca, Bushů, Clintona, papeže, řady světových celebrit, herců, spisovatelů, dramatiků. O kom se to dá říct?“ uzavírá Kocáb s tím, že osobnost formátu Havla u nás v budoucnu jen tak nenajdeme.