Na začátek trocha historie. To nikdy nezaškodí. Kdo, podle vás, byl Ivan Sergejevič Koněv, jak tuto historickou osobnost vnímáte?

Jako jednu z velkých osobností éry, která – řečeno s básníkem – brala šturmem nebesa. Když se na Rusko poté, co si trouflo vystoupit z jatek I. světové války, vrhla zahraniční intervence, přešla do sovětské armády postupně celá polovina důstojníků carského režimu. Koněv to udělal hned po Říjnové revoluci. A také do bolševické strany vstoupil už ve chvíli, kdy její členové mohli kdykoli skončit jako pařížští komunardi. Pak se významně podílel na formování ozbrojených sil, schopných zlomit vaz wehrmachtu, SS i všem jejich satelitům. Dřela na ně celá okupovaná Evropa.

Za Velké vlastenecké války Koněv velel několika frontům, nasazeným na nejtěžších úsecích – od obrany Moskvy až po velké průlomy západním směrem. A také za karpatsko-dukelské operace i té, v jejímž rámci osvobodil Osvětim. Poslední z frontů, v jehož čele stál, bral útokem Berlín – a bleskovým útokem odtud předešel masakrům, hrozícím pražskému povstání. Jinak jsme mohli dopadnout jako Varšava – povstalci, bezbranní civilisté i skvosty pražské architektury. Rozkazy, rozepisující nacistickou pomstu, už měly čísla jednací. Pro dnešní prolhaný „mainstream“ jako by neexistovaly. Komu rozum nezkalila žluč, smekne před každým, kdo z tak obdivuhodné mozaiky zvládl jen jediný díl. Koněva zdobí celá. Klobouk až k zemi!

Z odstranění sochy maršála Koněva na Praze 6 je vám dle vašeho vyjádření na zvracení. Přispěl k tomu i fakt, za jakých okolností, respektive v jaké době k tomu došlo?

Z takové sprosťárny by mi bylo nevolno kdykoli. Tak jako miliónům lidí, kteří si nevykastrovali svědomí – u nás i napříč okolním světem. To, proč na takovou zhovadilost došlo právě teď, však probouzí hlavně hluboké pohrdání. Hvězdná pěchota rusofobie, jejímž lokálním atamanem je dejvický starosta, si Koněva troufla deportovat teprve ve chvíli, kdy jsme jí nesměli postavit lidsky štít. Ataman sám se k tomu přiznal i na televizní kameru.

K pohrdání je i jiný pádný důvod. Za pár dní to bude rovných 75 let od chvíle, kdy Praha Koněva a jeho vojáky zasypala polibky a šeříky. Dá se ten gejzír radosti a vděku, zvěčněný i stovkami snímků, srovnat s čímkoli jiným? Vítala by tak Praha armádu, která „přišla k hotovému“? Vítala největší hrdiny dějin. Čelili lidské síle i technice, mnohonásobně větší než západní spojenci. Čtyři pětiny všech ztrát, které za války utrpěl wehrmacht, připadaly na východní frontu. Na tu druhou, západní, si musela počkat celé tři roky. Oběťmi, nemajícími obdoby, zaplatila i za naše osvobození. Tak moc, jako Rudá armáda, nám nepomohl nikdo jiný. Po celé naše dějiny.

Může se tohle hodit do krámu křiváčkům, co umí honit kariéru jen znásilňováním dějin? Pamětníci však stále žijí. Na totální cenzuru dobových snímků je ještě brzy. A tak se v „obraz nepřítele“ mění aspoň muž, který osvobození naší metropole velel. Ubožáci, kteří mu nesahají po tkaničky, ho třísní goebbelsovskou žlučí. Pravé pohnutky té podlosti jsou příliš obscénní. Zatím je proto obestírá mlčení. Tu a tam však zazněly už i nahlas. Jednou dokonce v rozhlasové přestřelce, jíž jsem se zúčastnil. Trvalka poslaneckého klubu ODS, vytočená nadoraz, se přestala kontrolovat a vyjela: „Hitlerovi mám stejně ze všeho nejvíc za zlé, že ty bolševické hordy pustil až do středu Evropy.“ Leckdo by raději „říšskou ochranu“, do níž nás vydali v Mnichově? „Na dlouhé roky,“ řečeno s Edvardem Benešem. Nebýt gigantického výkonu Rudé armády, právě tak by to i dopadlo. Někdo by raději Emanuela Moravce, K. H. Franka a gestapo? Ať už konečně kápne božskou. Sprosťárny, vedené poťouchlou oklikou, to neobyčejně zpřehlední.